Sonic Youth - Dirty

Tak a je to venku. Občas přijdou, velký chvíle, dojet po Keithovi pivo, nabídnout Thurstonovi marlborku. Sedmá řadová deska Soniků, spolu s o pár let staršim Daydream Nation asi to nejvýraznější, co kdy udělali. Tohle je to iniciační album, kterejch je jen pár za život, Stones a Beatles se nejdřív zbláznili do starejch bluesmanů, Dylan do starýho folkaře Guthrieho, a teprve pak si pomalu začínali dělat to svoje, ty další, co přišli po nich, zas začli hrát kvůli těmhle, rokenrolovej koloběh, část mý generace vyrostla na Dirty. Tak jako se o první desce Velvetů řikalo, že si ji koupilo jen pár tisíc lidí, ale každej z nich pak založil kapelu, mohlo by se o týhle řikat něco podobnýho, koupilo ji pár milionů a na světě jsou mraky kapel, ve kterejch hrajou intouši, co věděli víc o Baudelairovi než o kytarovejch efektech, a když slyšeli tohle, začli si nějakym záhadnym způsobem věřit a řekli si, hele je to možný, to normálně de, mlátit do kytary a nebejt trapnej! Kde se to bere, kdo tohle jako Sonici umí?

Jsou desky silnejch písní, desky silnejch pocitů, desky silnýho zvuku. Všechny tři rovnocenný, všelijak propletený a překrejvající se kategorie, Dirty je pro mě deska silnýho zvuku. Ne v tom zvukařskym slova smyslu, jak zní činely nebo je tam dost basy. Thurston Moore řikal "Je to zvuk jako když se v New Yorku stěhuje levnej nábytek", jo, když je něco těžký popsat, nejtrefnější je metafora, těch patnáct písniček je pro mě Město, zlý dobrý velký hezký hnusný rychlý zpocený nemocný zatuchlý roztavený opojný, Moře zbytečností nutností nebezpečí rozkoší bolestí aut zmrzlin časáků v čekárnách, Kuře no to půjde hůře, ale přece, kuře žlutý něžnosti letmý polibky hluboký polibky dárky z knihkupectví unavený pokladní v supermarketech, Stavení byty poličky krámy domy ulice okna pavlače s domovnicema Gregory Corso a šťouchaný brambory reklamní letáky parkoviště vrakoviště drobný v děravý kapse nervózní školníci krabicový víno bezdomovců. Opojnej pocit ze svobody v hudbě, konečně jízda, která je smutná a zároveň nerezignuje, opojnost divnejch akordů, hlavní je bejt nápaditej a otevřenej. Naštvanej, když je na co. Rozepnout knoflíky otočit knoflíky.

Taky historie tuhle desku bere jako iniciační, je to další velkej kus od tehdy už velký undergroundový kapely, kterej vydal velkej label, Geffen records. Po Goo, kterym v roce 90 Sonici poprvý vykročili k velký firmě a po nirvanovskym Nevermind z roku 91 je Dirty potvrzením novejch věcí na scéně. Podzemí vylezlo kanálem na chodník hlavní třídy, vlítlo do výloh a megastorů s hudbou od Kalkaty po Helsinky, Thurstonovo ožvejkaný triko v jenom regálu vedle overalu Michaela Jacksona.

Jestli se tady střílí, jsou tady dva pistolníci, Sundance Cid je kapela a Butch Cassidy je Butch Vig, chlápek, kterej nedlouho předtim produkoval Nevermind. I tady je čistič, naštěstí jinak než u Nirvany, probíral se a prodíral krabicí kazet a taky dlouhejma instrumentálníma pasážema, vybíral to, co nejvíc připomínalo písničky, dlouhý sonický procházky dával pryč a nechával jenom krátký vyjížďky, zvuk je ale špinavej a zároveň mohutnej, nahrávání nebylo snadný a jiskřilo to na něm, kapela prej písničky musela opakovat častěj, než byla zvyklá. Patnáct skladeb se blýská barvama jak auta na Brooklynskym mostě a všechny se nakonec slejvaj v jednu neopakovatelnou nadzvukovou šmouhu. Hardcore, avantgarda, experiment, MC5‘ rokenrol, noise, kytarovej postpunk, jasně vyhraněnej a osobitej zvuk podladěnejch rozladěnejch krocenejch Jazzmasterů a neurotickejch bicích, tři různý a sebevědomý hlasy, jeden ulicí vychovanýho fracka, druhej rozjitřenýho intouše z antikvariátu, třetí temný femme fatale, předávaj si písničky a slova jak horkej brambor. A vůbec, neudělaly tuhle desku šaty a baskytara?

Otvírák je stoprocentní, lahváč pění od úvodní vazby a ten úžasnej riff je džin, kterýho už nejde zahnat dovnitř. Z hlavy ven nejde dostat vřele hořkej Ranaldův vokál ve Wish Fulfillment, I see your wishes on the wall, and that’s all right with me, a to během nahrávání málem odešel z kapely, kvůli vyřazený skladbě Genetic. Někde u Sugar Kane to všechno definitivně začne dávat smysl. Je to velký. Něčeho se to dotýká, možná futer od dveří mládenecký mansardy nebo kabelky z filmu, kdoví, něčeho jo. Nekonečně smutný kytarový intro, tenhle divnej souzvuk obou kytar je jednim z jejich trademarků, ladí neladí, z randálu ulice vyrobit náramek a dát ho na ruku unavený číšnici. Pak Youth against fascism s boosterovanou basou, to místo, kde hraje sama s bicíma, je jasný, tak jasný! Ani nemusíte vědět co, ale je to jasný všechno. Aspoň na 3:36 minut. To neni málo.

Hele je to možný, normálně to de, mlátit do kytary a nebejt trapnej. Anebo bejt a kašlat na to. Zásadní deska, jedna ze zásadních. Dirty za nehtama. A ještě o trochu radši mám Goo, chachá.