The Strokes - Angles

Američtí indie rockeři The Strokes před deseti lety ukázali celému světu, že kytara, kožené bundy a uplé džíny ještě pořád nejsou out. Sami muzikanti si tehdy jen těžko mohli představit, co jejich debut "Is This It" způsobí. Najednou byla kytarová hudba všude a každý následující rok vznikaly tisíce nových kytarových kapel. Spousta z nich dodnes cituje The Strokes jako svou inspiraci.

Jenomže tenhle trend neměl mít zas tak dlouhého trvání a v době vydání třetího alba "First Impressions Of Earth" (2006) bylo znát, že nejen obecenstvo, ale i samotní muzikanti mají kytar už dost. Ať to bylo v případě The Strokes jakkoliv, album "FIOE" se moc nepovedlo a nikoho asi ani moc nepřekvapilo, když se skupina rozhodla to na chvíli rozpustit a novou nahrávku neuspěchat.

Nikomu ze členů se nechtělo čekat se založenýma rukama, a tak postupně přišli se svými sólovými počiny či projekty. Ty samotné ukázaly, v čem se vlastně skrývá úspěch kapely. Schválně, kdo z vás zaznamenal projekt Nickel Eye, za kterým stojí basák Nikolai Fraiture, kapelu Little Joy bubeníka Fabrizia Morettiho? A kdo z vás doufá v třetí sólovku kytaristy Alberta Hammonda Jr.?

Nakonec je to stejně frontman Julian Casablancas, který se svou prvotinou "Phrazes For The Young" ukázal, že jestli má někdo z bandu schopnost napsat opravdu chytlavý song, tak je to právě on a že jej jako jediného z kapely můžeme označit za osobnost. Je proto opravdu škoda, že si pro sebe na desce neulovil větší podíl a dal možná až příliš velký autorský prostor svým spoluhráčům. Působí to totiž, jako by se muzikanti sami sobě odcizili nejen jako přátelé, ale hlavně muzikantsky. Mix různých nápadů a stylů není ani tak rozmanitý, ale spíš jde o absolutní rozpojení.

Co se týče kytarové scény, tak ta prošla za posledních pět let obrovskou proměnou. Zatímco pětka z New Yorku se snažila vymyslet, kam jít dál, byla kytarová hudba odsunuta do ústraní a uvolnila žebříčky spotřebnímu popu. Přestože rok 2011 zatím vypadá, že nějaká snaha o kytarový revival tady je (viz The Vaccines nebo Brother), po poslechu "Angles" vám bude jasné, že The Strokes jej nespasí. Ne že by to ale od nich někdo čekal.

Přesto album začíná velmi slibně. Úvodní "Machu Picchu", ve které si The Strokes berou inspiraci z reggae, vévodí chytlavá kytara a zní překvapivě svěže. Druhou "Under Cover Of Darkness" už má pravděpodobně každý z vás maximálně ohranou, protože byla vypuštěna jako první singl a mohli jste si ji na stránkách kapely zadarmo stáhnout. K té bych řekl jen tolik, že má nejblíž k tvorbě z debutového alba. S třetí "Two Kinds Of Happiness" se vrací někam na přelom sedmdesátých/osmdesátých let, do časů, kdy hudebnímu světu vládl styl new wave. I tohle je velice podařený kousek a možná i potenciální další singl. "You're So Right" vyšla původně jako b-strana singlu "Under Cover Of Darkness" a tam také měla i zůstat. "Taken For A Fool" je poslední moment desky, který má šanci vám utkvět v hlavě.

Ve druhé půlce se kapela snaží hledat nové cesty, a těžce se v tom plácá. "Games" zní jako odpad z Casablancasovy sólovky (očekávejte tedy víc elektroniky). V "Call Me Back" je dosud nejakustičtější skladba skupiny, ve které slyšíme pouze kytaru a zpěv a opět jde o šlápnutí vedle. Písni chybí jakýkoliv silný moment a ani text to nijak nezachraňuje ("Monday, Tuesday is my weekend"). Ve skladbě "Metabolism" Casablancas zpívá: "I’m boring and plain." Líp bych to popsat nedokázal.

"Machu Picchu" začíná textem: "I’m putting your patience to the test." The Strokes nechali své fanoušky trpělivě čekat pět let na nový materiál a sami přiznávají, že samotné natáčení nebylo jednoduché. Je to tam cítit. Pryč jsou lehkost a bezprostřednost prvních dvou alb. Chápu, že kapela nemůže a ani nechce donekonečna točit další "This Is It", ale problém je v tom, že sama netuší, co vlastně chce. "Angles" tak zní jako neslučitelná směs nápadů, po jejímž požití zůstane pouze hořká chuť.