"Neúprosné ráno" znamenal první profilové album Petera Lipy. Z tohoto důvodu je plné - přirozené a pochopitelné - touhy předvést se. Plné nápadů, zpěvácké energie a vlastně provádí řez napříč styly a ukazuje, co všechno muzikant umí. Postavíme-li vedle debutu následovníka "Je to stále tak", lze slyšet určité posuny. Deska působí sevřeněji, albověji, méně stylově rozkolísaně a celkově klidněji. Vlastně přesně odpovídá nahrávce zkušeného pětačtyřicátníka, který má svou pozici jistou.
Neznamená to však, že by začal Peter Lipa posluchače uspávat nebo unavovat. "Je to stále tak" je své době (druhé polovině osmdesátých let) poplatné tím, že na sebe bere podobu mainstreamově pojaté fúze posluchačsky příznivého jazzu s lehkonohým softrockem. Zároveň ale nerezignuje na sofistikovanost, v žádném případě se posluchačům nepodbízí, a navíc přináší spoustu velmi povedeného materiálu. Jen prostě sází více na písničky a méně na jazzovou rozvernost.
Typicky lipovský oheň vykřesávají "Náhla príhoda srdečná" a "Nečekajme už nikdy", které dávají prostor ke zpěvákově vokální hravosti i energickým partům opět výborně obsazené (mj. kytarista Andrej Šeban, klávesista Boris Urbánek nebo dechaři Karol Lago a Juraj Bartoš) kapely. Výtečná hříčka "La la la" je bezeslovnou exhibicí, strhujícím dialogem hlasů a elektrické kytary. Další klenot!
Peter Lipa se tu výrazněji projevuje také jako bluesman - však také jeho první kapela... číst dále
"Neúprosné ráno" znamenal první profilové album Petera Lipy. Z tohoto důvodu je plné - přirozené a pochopitelné - touhy předvést se. Plné nápadů, zpěvácké energie a vlastně provádí řez napříč styly a ukazuje, co všechno muzikant umí. Postavíme-li vedle debutu následovníka "Je to stále tak", lze slyšet určité posuny. Deska působí sevřeněji, albověji, méně stylově rozkolísaně a celkově klidněji. Vlastně přesně odpovídá nahrávce zkušeného pětačtyřicátníka, který má svou pozici jistou.
Neznamená to však, že by začal Peter Lipa posluchače uspávat nebo unavovat. "Je to stále tak" je své době (druhé polovině osmdesátých let) poplatné tím, že na sebe bere podobu mainstreamově pojaté fúze posluchačsky příznivého jazzu s lehkonohým softrockem. Zároveň ale nerezignuje na sofistikovanost, v žádném případě se posluchačům nepodbízí, a navíc přináší spoustu velmi povedeného materiálu. Jen prostě sází více na písničky a méně na jazzovou rozvernost.
Typicky lipovský oheň vykřesávají "Náhla príhoda srdečná" a "Nečekajme už nikdy", které dávají prostor ke zpěvákově vokální hravosti i energickým partům opět výborně obsazené (mj. kytarista Andrej Šeban, klávesista Boris Urbánek nebo dechaři Karol Lago a Juraj Bartoš) kapely. Výtečná hříčka "La la la" je bezeslovnou exhibicí, strhujícím dialogem hlasů a elektrické kytary. Další klenot!
Peter Lipa se tu výrazněji projevuje také jako bluesman - však také jeho první kapela byla bluesová - dvojice žánrově čistých kusů "Blues o jedenástom prste" (s textem Milana Lasici) a hlavně "Celoročné blues" - patří mezi ozdoby nahrávky a zpěvák je v nich dokonale doma.
V tomto ohledu si jsem méně jistý u písní "Hádám… a Eva" nebo "Dotazník": Textově podařeným skladbám poněkud podrážejí nohy nestřídmé osmdesátkové popové aranže à la Phil Collins a moc dobře to neladí. K Lipovi prostě sedí poněkud jiné hudební polohy. Ze zvukového hlediska také trochu ruší echem zbytečně přefouknuté bicí ve funkující "Nestojí to za vel’a". Inu, jiná doba…
Jinak nelze vinylové reedici nic vytknout. Remaster nahrávky zní skvěle, pochvalu si zaslouží i dobrá dynamika a Lipův (ostatně, to nejdůležitější) výborně srozumitelný zpěv. Vinyl samotný se podařilo vylisovat bez vad, nic nešumí, nepraská.
Jediný problém vidím v tom, že zde v podstatě dostáváme, mírně nadneseně řečeno, kopii. Nové vydání totiž, stejně jako u předchozího reeditovaného alba Petera Lipy, nepřináší nic navíc. Žádná archivní fotka, žádný sleevenote s příběhem alba, zkrátka nic.
Naštěstí, ta hudba zůstává i po takovém čase skvělá a vždycky potěší, když je k dispozici i jinak než jen v podobě jedniček a nul na streamech. ]]>
80.00%
80.00%
60.00%
Komentáře