Flea - Honora

Po tvůrčím vzepětí v podobě dvou krátce po sobě vydaných desek Red Hot Chili Peppers zase spí. Pro baskytaristu Michaela Balzaryho alias Fleu ideální příležitost konečně nahrát sólovku. Čekejte nečekané, nahrávku "Honora" totiž s <i>Redhoty</i> pojí jen Fleovo jméno - a je skvělá.Flea své domovské Red Hot Chili Peppers zakládal a společně s Anthonym Kiedisem zůstávají jedinými stálými členy formace. S ohledem na úspěch téhle milované i nenáviděné kapely je asi pochopitelné, že Balzary neměl zrovna čas se věnovat soustavnější sólové práci.

Do toho připočtěme působení hned v několika superskupinách a spolupráci s takovými hvězdami, jako jsou Alanis Morissette nebo Johnny Cash, a velmi slušně zaplněnou filmografii - a dojdeme k závěru, že "Honora" se zrodila jako malý zázrak. A samotný muzikant využil tuhle příležitost na maximum. Rozhodl se totiž dát prostor své velké lásce - jazzu. A vedle baskytary vzít do hry i svůj první nástroj, trumpetu.

Po plážové pohodě domovské party, vlnivých funky rytmech a textech o holkách, létě a slunci tu není ani památky. Originální skladby se zde prolínají s chytře uchopenými předělávkami, muzikantskou sestavu tu a tam podpoří nějaké známé jméno - hodně se řeší Nick Cave a Thom Yorke, pochopitelně, příspěvek jeho souputníka Warrena Ellise ale také nepřeslechnete a stejně tak potěší nenápadná účast Chada Smithe a Johna Fruscianteho.

Ono vůbec to muzikantské jádro stojí za to. Fleovi se podařilo poskládat fantasticky sevřené kombo a v kouscích, které nejvíce dávají na odiv svou jazzovou podstatu - modelově třeba pomalu plynoucí desetiminutový opus "Frailed" nebo následující, vyloženě bebopový "Morning Cry" -, doslova jiskří. To propojení je vyloženě hmatatelné, hravost čiší z každého tónu.

Flea jazz zná, miluje, poslouchá od dětství - nehodlá ale být epigonem. Stylové prvky si ohýbá po svém, žánrovou podstatu čeří elektronikou, efekty a hlavně svěžím, nerigidním způsobem. Umí cuchat nervy i hladit - jako v překrásné baladě "Thinkin’ ‘baut You"

Platí to i o předělávkách - klasika Funkedelic "Maggot Brain" si uchovává svou vláčnou, až sakrální podstatu, k originálu se ale vztahovat nepotřebuje. Podle mnohých jedna z nejlepších písní historie, "Wichita Lineman", se v pěveckém podání Nicka Cavea změnila z country balady na silnou skladbu ideální do pozdně nočního baru. Muzikantský ansámbl tu ustupuje, jen tiše doprovází.

Zato "Thinking About You" Franka Oceana přiznaně balancuje na hraně velkolepého kýče, kde se nad smyčcovým orchestrem otevírá dialog baskytary a trumpety - a funguje to náramně. Po svém je uchopený i standard "Willow Weep for Me", který svými elektronickými krajinami atakuje pozici nejexperimentálnější skladby kolekce.

Klíčové položky alba, "A Plea", se posluchač dočká hned po minutovém intru "Golden Wingship". Z celé sbírky nese tahle skvěle vygradovaná, téměř osm minut trvající hudebně intenzivní jízda nejsilnější poselství. Ne nadarmo se tato óda na lidskost, prosba za mír a lásku, stala prvním singlem. Výrazný kus se v textu nevyhnul některým klišé, slouží ale dobře - a někdy je potřeba si i očividné věci připomínat.

Celé album "Honora" dobře definuje jeho závěrečná skladba. "Free As I Want To Be" by mohlo být zaštiťujícím heslem - Flea si tu totiž skutečně dělá, co chce, naprosto svobodně a dost možná navzdory očekáváním.

Pozdní debuty mají schopnost překvapit, dávají příležitost zavedenému hudebníkovi vybočit z očekávatelných kolejí. "Honora" překvapuje velmi příjemně a může oslovit i publikum, kterému je běžná tvorba Red Hot Chili Peppers na míle vzdálená. Flea se na desce přirozeně vrátil do světa, v němž vyrůstal, a dokázal do něj promítnout zkušenosti ostříleného rockera. Bez klišé a proklatě po svém.