Sunn O))) / Scott Walker - Soused

Na co myslet, když hraje nová hudba Scotta Walkera? Pokud znáte tu starou, myšlenky jsou dané. Člověk se nemá jak vymanit z přemýšlení o trajektorii, která navedla šedesátkového idola a sedmdesátkového barda k experimentům, u kterých by si Yoko Ono řekla, že tohle už je trochu moc. Tilt z pětadevadesátého bylo první album po deseti letech a šok pro každého, kdo třeba i tušil, že Walker za opulentním popem dávno zabouchnul dveře. Číst si uživatelské recenze na Amazonu – a to se týká i následujících The Drift a Bisch Bosch – je jako procházet zákopem u Ypres. Sténání dávných fanoušků, hudba pro autorovy uši?

Co přesně je pro Walkera hudba, si můžeme vyvodit z perkusí, na Driftu obstaraných boxováním flákoty masa a v otvíráku novinky Soused práskáním biče. A beating would do me/ a world of good, intonuje zpěvák, který podobnou myšlenku uplatňoval i na posluchače. S tím ale souvisí největší překvapení desky: je podstatně stravitelnější, než cokoli co Walker v posledním čtvrtstoletí vydal. A můžou za to pachatelé z nejnepravděpodobnějších.

Kotvou pěti skladeb o celkem padesátiminutové stopáži jsou drone metaloví Sunn O))) a jestli někdo předpokládal, že tuhle desku dotáhnou ke strukturám, ve kterých se lze orientovat bez nebeské otevřenosti návštěvníka výstavy moderního umění? Já ne. O’Malley s Andersonem obtékají Walkera charakteristickým asfaltem a jako by tím pomáhali vypjatému zpěvákovi neutíkat do svých nočních můr zcela a úplně. V jinak typicky nervní Fetish najde jeho modus operandi místo, kde k sobě pustí bicí (myšleno opravdové bubny, ne baterii mrtvých těl), a na moment je ze skladby záležitost, která by se vešla na Climate of Hunter z roku 1984.

Pozor – Soused má pořád kus cesty k čemukoliv, co by prošlo formátováním i takového rádia, kde se neštítí třeba současného zvuku Deafheaven. To plus vyznačující spolupráci bych vyměnil za „feat.“, protože ať už byl tvůrčí proces jakýkoli, Sunn O))) jdou ve výsledku tam, kam jim Walker pokyne. Kromě patentovaných kytarových stěn ale přidávají také řadu vyhrávek, z nichž hned ta první v otvíráku Brando buď přímo cituje Guns N’ Roses, nebo je alespoň bizarně evokuje.

Walker mluví poslední dvě dekády v šifrách a Sunn O))) s ním tuhle hru hrají úspěšně a pro posluchače napínavě. Obstarávají i syntezátory, a když jeden z nich připomene ambientní stranu Bowieho berlínské klasiky „Heroes“, lze táhnout vazbu ke skutečnosti, že zpěvák zmiňuje tajnou policii Stasi. V textech opět působí jako prorok konzumující literaturu faktu po tuctech a vyvrhující zdánlivě nesouvislé anekdoty. Walkerův hlas stírá rozdíl mezi melodií a bolestivou křečí, ale zatímco na předchozí trojici desek měl blíž právě křeči, Soused zdobí nádherně zpívané (a také nádherně zachycené) linky, přes které se osa k baladickým kořenům rýsuje velice snadno.

Žádná z písní sice nedosahuje jímavosti Farmer in the City z Tiltu, ale co taky ano? Tandem se Sunn O))) mohl dopadnout všelijak, ale dopadl nejlépe, jak mohl. Kytarové aparáty v něm říkají svoje, aniž by přehlušily Walkerovu unikátní vizi hudby, u které se nabízí především myšlenka, že je to hudba výjimečná – a výjimečně dobrá.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #42.