The Afghan Whigs - Do to the Beast

Veškeré obavy plynoucí z šestnáctileté prodlevy mezi albem 1965 a novinkou Do to the Beast rozptýlí již úvodní tóny Parked Outside, kdy hrubozrnný kytarový riff protne typické frázování. Naléhavost, kterou mnozí zoufale postrádali u příbuzensky spřízněných The Twilight Singers, je zpátky v plné parádě! Vyhlášený požitkář Greg Dulli stále vyzařuje neodolatelný sex-appeal a zosobněné bondovské klišé „Muži chtějí být jako on, ženy ho zbožňují“ je podtrženo skladbami se silnými afrodiziakálními účinky (Matamoros). Paleta chutí by ovšem nebyla kompletní bez soulového feelingu – ostřílený šéfkuchař naštěstí bedlivě sleduje poměr ingrediencí, usedá za piano a na křehkou melodii It Kills se postupně nabalují další nástroje.

Albový návrat Afghan Whigs není pouze oprášením klasického zvuku formace, to by bylo až příliš jednoduché. Je také hledáním nového rejstříku výrazů. Pilotní singl Algiers nepřestává překvapovat suverénní country, jak vystřiženou ze starého spaghetti westernu. Zvolna plynoucí skladba rozčísnutá dramatickým kytarovým sólem by však upřímně zapadala více do repertoáru půlnočních zpěváků. Naproti tomu nezbývá než ocenit meditativní Can Rova, která se v závěru rozzáří taneční elektronikou, a I Am Fire, ozvláštněnou tribálním zvukem perkusí a vytleskávaným rytmem. Absence kytaristy Ricka McColluma působí papírově mnohem vážněji než ve skutečnosti, Dulli se jako obvykle sám chopil mnoha kytarových partů a na výpomoc přivolal řadu známých hostů. Ano, rockových vypalovaček na desce najdeme méně než kdysi, ale to je spíš otázka vyzrálosti. Závěr desky potom nemohl vyznít lépe: precizně gradovaná These Sticks nejednou připomene hutnou filmovou atmosféru Faded.

Afghan Whigs na comebackové Do to the Beast zůstali věrni své tradiční rodinné receptuře, přesto se neubránili ani několika experimentům – a výsledkem je další znamenitý zářez do diskografie. Vychutnávat zásadně po doušcích!

Recenze vyšla v časopise Full Moon #36.