The Neal Morse Band - The Great Adventure

Jestliže první dvojalbum bylo plné odkazů na klasický art rock, nynější pokračovaní zasahuje více do kolonky prog-rocku s přesahem do prog-metalu. Příběhová linka je dána již prvním zmíněným dílem z roku 2016, což dokazuje i stejně koncipovaný obal desky. Nyní se Morse vrací k událostem a předkládá ucelený příběh Josefa, syna protagonisty "Similitude", který je naštvaný, že ho jeho otec a rodina opustili ve Městě ničení. Rozhodne se jít za nimi. Čelí mnoha vlastním výzvám. Na konci jeho cesty je samotné shledání s otcem symbolizováno řekou, tokem lásky, která nikdy neumírá.

Celá nahrávka je rozdělena do pěti kapitol o celkovém počtu dvaadvaceti tracků. Ty spolu jak textově, tak hudebně velmi dobře korespondují. Vždy obsahují a rozvíjejí určitá muzikální témata, která se s jistou pravidelností opakují. Vše otvírá desetiminutová "Overture". Ta začíná tam, kde předchozí díl (rozuměj album) skončil, a po vzoru rockových oper či muzikálů shrne ty nejnosnější melodie a zároveň posluchače uvede do příběhu. Je to velmi povedený kousek, jen těch překvapeni v následujících skladbách, vzhledem k uvedené stopáži, nečeká na posluchače moc.

Na druhou stranu je nutné už od samého začátku vyzdvihnout úžasnou sehranost celého souboru a zejména rytmické sekce Mike Portnoy - Randy George, která se line celým dílem. Stejně tak jako na minulém počinu i zde jsou pěvecké party rozděleny podle rolí, které představují jednotlivé osoby ve vyprávěném příběhu, což podtrhuje koncept jakési rockové opery.

Již samotný začátek naznačuje, že nahrávka bude mnohem tvrdší než ta předchozí. První část je ještě poměrně přímočará a drží linii po vzoru předchozího díla. Druhá je už sešup ne z pomyslného kopce, ale rychlou jízdou přímo k Řece. Mnohem častěji nabízí hardrockové a metalové vzorce à la Dream Theater či Deep Purple. Pryč je minulá krystalická patetičnost, byť na ni samozřejmě také dojde. Nicméně vše jaksi plynule směřuje k velkému epickému finále. Tím se pomyslné putování uzavírá... nebo naopak otevírá ke třetímu pokračování. Posluchači to tak může připomínat cestu bosky po ostrém kamení. Někam, kam se těšil. A když znaven doputuje do cíle, náležitě se mu vynaložená snaha nepopsatelným zážitkem a prožitkem odmění. Přesně to je progresivní rock a přesně o tom je i toto dílo.

Nosné linky celé nahrávky tvoří především "Dark Melody", "To The River", "Welcome To The World" - tvrdý riff, který se však opakuje více než často. Jednotlivé útržky se linou celým dílem jak zlatá nit, následně jsou powagnerovsku rozvíjeny. Občas bývají přerušeny výlety do dalších tváří souboru kolem Morseho ("Hey Ho Let's Go" či "Vanity Fair"). Zejména však "The Great Despair" s až gilmourovsky pojatým sólem je nádhernou přípravou na grandiózní finále. Byť v něm dochází k revizi všech témat. Následující mohutné patetické klišé v podobě "A Love That Never Dies" je vskutku silným zážitkem a tvoří nádhernou tečkou za celým albem. Přičteme-li k tomu i předchozích sto šest minut na "The Similitude of a Dream", máme před sebou velké a monumentálním dílo, které drží svou kvalitu hodně vysoko.

Hlavni protagonista a multiinstrumentalista je silně věřící člověk. Svou hudbou, jejím cítěním a texty to dává najevo. Často čerpá inspiraci z hudebních legend, jako jsou Gentle Giant, Genesis, Pink Floyd či Yes, ale zejména z toho, co už sám zjevně někdy složil. To u něho sice bývá hlavním kamenem úrazu v poslechu jeho hudby, zde to však má svůj smysl. Čerpá totiž především ze dva roky staré nahrávky. A právě citace melodií, byť různě zakroucených z předchozího díla, dávají mnohem více smyslu.

"The Great Adventure" nelze hodnotit jako jeho předchůdce. Nezaostává. V mnohých ohledech je možná odvážnější, tvrdší a originálnější, ale v celkovém výsledku i méně přístupnější. Příliš se tu opakují hudební náměty a posluchač může být zmatenější než dříve a oprávněně si pokládat otázky, jaké že Morseho album to poslouchá. Déjà vu zde nabylo obludného rozměru, ale při pozorném poslechu se ono zmatení mysli stává příjemnou Poutníkovou cestou životem za poznáním, včetně toho, že to všechno už jednou zažil a jen reálie se mění. Lze tedy vstoupit dvakrát do stejné řeky? V tomto případě rozhodně. Jedná se o výjimečné dílo stojící za poslech.

"K řece ke které jdu / přicházeje k velkému rozdělení / Smutek není na místě / neb vstupuji do lásky / která je nehynoucí."