Tame Impala - Deadbeat

Kevin Parker se znovu pouští za hranice toho, co si pod zvukem Tame Impala běžně představujeme. Projekt, kdysi ukotvený v neo-psychedelii, postupně nasákl r'n'b, popem i elektronikou, aniž by přišel o svou barevnost a typické kouřmo. Novinka "Deadbeat" tenhle vývoj žene na další, dosud neprobádanou hranu.Parker je solitér - desky Tame Impala vytváří ve svém vlastním studiu, po svém a bez vnějšího tlaku a brzd. Pro svobodně proudící kreativitu je to samozřejmě skvělé, obecně ale může nastat problém s nedostatkem odstupu.

A jakkoliv je všech pět dosavadních položek diskografie australského projektu do detailu vymazlených, body ztrácejí hlavně na tom, že frontman trochu nezná míru a samotná technická stránka věci - Kevin Parker působí jako hračička okouzlený možnostmi studia i hudbou jako takovou - mnohdy převáží nad obsahem. Méně je někdy více, což platí i o aktuálním albu "Deadbeat".

V novince dává Parker naplno na odiv svou elektronickou a taneční tvář a inspiruje se raveovou scénou západní Austrálie a takzvanou bush doof kulturou - tanečními parties odehrávajícími se na odlehlých místech v buši či pralese.

Jenže pokud chtěl zprostředkovat tento styl, ve výsledku přinesl spíše kocovinu po takové akci, kdy zůstává hlavně rovný beat a všechno ostatní se rozpíjí v pro projekt typické psychedelické mlze. Místy to funguje, "Deadbeat" nabízí vícero povedených momentů, ale nosné pro celou více než padesátiminutovou stopáž to rozhodně není. Deska po čase ztrácí dech.

Začíná to přitom slibně, otevřený klavírní úvod "My Old Ways" zní jako přípravná nahrávka s nejistým zpěvem a přehmaty na klaviatuře a dobře nastoluje atmosféru plnou pochyb o sobě sama. Tento motiv se ostatně prolíná celým albem.

Povedl se i singl "Dracula", plný drobných zvuků a na první dobrou chytlavých melodických motivů, který zaujme i funkční textovou metaforou "Daylight Makes Me Feel Like Dracula". Tu lze snadno vztáhnout jak na milovníka zmíněných rave parties, tak i na člověka uzavřeného ve vlastním světě. V tomto ohledu je na aktuální studiovce Kevin Parker poměrně otevřený a těžko "Deadbeat" nečíst jako osobní výpověď.

"Loser" povolí sevření 4/4 beatu a vpustí do hry kytary a volnější, houpavé tempo. Vláčnou zasněnost si podrží i následující "Oblivion", vrací ale do hry i chladnou elektroniku, nad níž se vznáší - paradoxně vřelý - refrén.

S "Piece Of Heaven", která může zvukově asociovat Enyu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, se dílo láme a funkční celky mizí na úkor pouze drobných kreativních záblesků - mezi ně patří třeba synťákové sólo v "Obsolote". Nicméně, techno bez přívlastku ("Ethereal Connection") Tame Impala úplně nesvědčí a poslední čtvrtina kolekce už působí víceméně výplňově a poněkud se rozplývá pod pravidelným duněním tanečního beatu.

Na "Deadbeat" je znát, že jej zrodila koncepčně uvažující mysl. Dvanáct písní na sebe navazuje s určitou logikou, mnohdy jde o motivy, které se nenápadně vracejí, například onen vzdálený, zastřený klavír z úvodu. Závěrečná část už působí trochu nedotaženě a nepřináší očekávané vyvrcholení, natož katarzi - a u "End of Summer" už ten konec posluchač vyhlíží docela napjatě.

Aktuální počin Tame Impala vznikl pět let od předchozí nahrávky "A Slow Rush" - a přináší poměrně radikální skok. Nitky k předchozím studiovkám vedou, přesto se zdá, jako by si Kevin Parker vytvořil určitou představu, kterou v dílčích momentech realizoval, nedokázal ji ale úplně završit. "Deadbeat" nabízí výrazné chvíle, je produkčně dotažené, zvukově mnohovrstevnaté - ale zároveň obsahuje i dost hluchých míst, která kýženou sevřenost boří. Producentský nůž by tu byl ku prospěchu věci.