The Prodigy - The Day Is My Enemy

Chystané album mělo být podle The Prodigy plné hněvu a agrese v mnohem větší míře, než na jakou jsme byli zvyklí z předchozích nahrávek. Zdá se, že kapela svému slibu dostála a nutno podotknout, že celé studiové záležitosti to jen prospělo. S agresivní naléhavostí, s jakou do vás proudí beaty skrz vaše ušní bubínky z většiny skladeb, se ve vás mohou mísit nejrůznější ne příliš optimistické pocity zkaženosti. Paradoxně však vyznění desky se svou energičností a hudebním umem působí ve výsledku pozitivně, pokud bereme nitro prošlé emoční očistou nabité energií a myšlenkami optimisticky.

A o to britské partičce pravděpodobně šlo. Sám beatmaker Howlett se v rozhovorech vyslovil, že hudbu vnímá jako určitou zbraň, útok a je i katarzním nástrojem očisty od negativních emocí. Navíc, jak jsme již psali ve Slyšeno v předstihu nového alba, se plození desky neobešlo bez vzájemných potyček.

The Prodigy - The Day Is My Enemy

The Prodigy jsou stále populární elektronickou skupinou pocházející z Essexu, severozápadně od Londýna, kombinující elektronické prvky, rave, hardcore techno s rockovými až punkovými prvky. Nynějšími členy jsou opět jen Keith Flint (vokály), Liam Howlett (programování, klávesy, syntezátory, turntable, produkce) a Maxim Reality (vokály). Turné startují nyní v dubnu 2015 a do České republiky přijedou v srpnu 2015 na Trutnoff Open Air festival, kde se ujmou role hlavní hvězdy. Vstupenky lze zakoupit na stránkách festivalu.

Skupina uvolňovala do oběhu některé skladby již od ledna letošního roku a až na singl "The Day Is My Enemy", kde je mnohem více slyšet nový hutný a úderný zvuk, jsou kousky "Nasty" a "Wild Frontier" spíše takovým zdařilým připomenutím jejich starších nahrávek. Leckdo po jejich poslechu mohl nové The Prodigy kritizovat a označit čerstvé album za poněkud neinvenční nebo zvukově nemoderní. Pokud se ale posluchač oprostí od neustálého škatulkování, srovnávání a hodnocení, přijme roli pozorovatele a nahlédne pod spodnější slupky této elektronické cibule a poslechne si celé album, může pro něj dostat jiný rozměr.

Na autorech je totiž šokující, jak dokonale dokáží zachovat své jádro a přitom přinášet s každou skladbou něco jiného. Někdy fanoušci kritizují kapely za to, že už to jaksi není ono, že to bývalo lepší, energičtější, originální, původní. Ve většině případech jsou jejich připomínky opodstatněné a určitý vývoj a posun jinam může být pro někoho zklamáním, u jiného vzbudí zájem. Již méně hudebníků si dokáže ponechat svůj charakter a na albu prosadit spíše své momentální myšlenky a pocity. Zdá se, že právě toho The Prodigy na své nové studiovce dosáhli.

Spojením klasického undergroundového zvuku, jenž je pro nejednoho fanouška po těch letech stále atraktivní, pomalého tempa a jasně čitelné jednoduché harmonie, nesoucí se beze změny od začátku až do konce, je skladba s názvem "Invisible Sun". Její hloubavou atmosféru podtrhuje text hovořící o neviditelném světle, které svítí do tmy, tam, kde není žádná cesta, a odstraňuje tak otazníky. Světlu se věnuje i "Beyond the Deathray" čili "Za paprskem smrti". Je to spolu ještě s "Destroy" jediný instrumentální track, kde se nemůžeme chytat textu, a tak se můžeme dle názvu i hudby domnívat, že nás skladatel Howlett vede opět k dalšímu transcendentálnímu poznání.

Opačný charakter má přímočará, šlapavá a při zemi se držící "Rythm Bomb", ve které posluchače provází ženský hlas, jenž se vyslovuje o potřebě rytmu k uvedení do taneční nálady. Právě na této úderné pecce, kromě dalších dvou hostů, pracoval s kapelou Joshua Steele, DJ a producent elektronické hudby, s uměleckým jménem Flux Pavilion. Ten desku označil jako smasher, trhák, něco, co vás uhodí. Poměrně výstižné.

Ve skladbě "Medicine" je použit motiv etnického nástroje, což je již poměrně ohraný trik, jak jakoukoli skladbu zde v Evropě zatraktivnit a dát jí nádech mystična, navíc píseň nepřekvapí ani rytmikou, protože používá poměrně klasický breakbeat, který ovšem máme u The Prodigy moc rádi. Přesto je něčím nová, a když pomineme určitou náladu a emocionalitu, jejíž vnímání je vždy subjektivní, vokálně je velmi bohatá a různorodá. Nenajdeme zde pouze drsné výkřiky nebo útržkovité podbarvující fráze, ale i celé sloky stylem, který pro formaci není až tak typický a hodil by se spíš pro nějakou rock-popovou píseň. Četnosti vokálů si ostatně můžeme všimnout i u jiných skladeb a vypadá to, že právě to desku odlišuje od předchozí "Invaders Must Die" z roku 2009 a jiných předešlých nahrávek.

Na několika skladbách, uveďme třeba "Nasty", "Rebel Radio" nebo "Invisible Sun" spolupracoval a nahrál některé vokály Tim Hutton, který vypomáhal i na desce předchozí. Dalším hostem byl Rob Holliday, kytarista Marilyna Mansona, který nahrál kytaru do "Rok-Weiler", na "Ibize" spolupracovalo nottinghamské punk-hiphopové duo Sleaford Mods. Nesmíme zapomenout ani na nepřeslechnutelný něžný hlas londýnské zpěvačky Martiny Topley-Bird v ústřední "The Day Is My Enemy".

A jsme opět na začátku. Zmíněná úvodní skladba a stejnojmenné album získaly název z textu populární muzikálové skladby Colea Portera "All Through the Night" z třicátého čtvrtého roku, kde nás hned na začátku zalertuje fráze: "The day is my enemy, the night my friend." Píseň je o tom, že v noci můžeme snít a můžeme být blíže lásce. Vzali si The Prodigy celou ideu americké písně se svou osamělostí a zároveň snílkovským optimismem, nebo přebrali pouze frázi, která evokuje také to, že se britští, kdysi raveoví průkopníci a rebelové přiklání k té temnější straně? Možná obojí. Vše totiž do sebe zapadá.