Tom Morello - The Atlas Underground

Ačkoliv debut Prophets Of Rage nebyl hudebně úplně přesvědčivý, na pódiu je tato superskupina obdivovaným kolosem, který dokáže strhnout davy. Svůj nemalý podíl na tom má i ikonický muzikant keňsko-italsko-irského původu Tom Morello. Svou charakteristickou hrou na kytaru si vysloužil pověst jednoho z nejosobitějších a nejlepších kytaristů posledních dekád.

Fanoušci Morella znají především jako rockového hudebníka. O to překvapivější je směr, který vtiskl své vůbec první sólové nahrávce. Ještě před samým poslechem zaujme výčet hostů, které si na novinku "The Atlas Underground" pozval. Většinou nejde o žádné rockové matadory, ale o žánrově hodně rozličné umělce, počínaje australskými dubstepovými hvězdami Knife Party, rappery Vica Mensu a K.Flay a konče newyorskou rapperkou Leikeli47.

Výsledkem je žánrově těžko uchopitelná hudební mozaika, na níž je jediným pojítkem Morellova stále geniální kytara, která se jako nitka proplétá jednotlivými písněmi. Mnohdy spojení na novince zaujme, jako v případě úvodní "Battle Sirens" s již zmiňovanými Knife Party. Poutavé propojení elektroniky, dupstepu a rockových riffů zní neotřele a má velmi slušný náboj.

Za možný crossoverový vrchol lze považovat hned následující "Rabbit's Revenge", kde si zahostoval kalifornský DJ Bassnectar a rappeři Big Boi a Killer Mike. Skladba připomíná to nejlepší z někdejší nu-rockové vlny na přelomu tisíciletí, přitom má moderní punc.

Z rockových jmen nejvíce zaujme americká skupina Portugal. The Man. Ta však píseň "Every Step That I Take" příliš neokořenila. Ani spojení s Vicem Mensou v kousku "We Don't Need You" nenaplnilo očekávání. Rutinní hostovačka je opakem výše jmenovaných rafinovaných spoluprací. Nejslabším partem je ovšem spojení s méně známým elektronickým skladatelem z Colorada vystupujícím jako Pretty Lights. Nepříliš nápadité až minimalistické aranže utopily Morellův rukopis v moři nezajímavých beatů.

Překvapivou vlnu energie naopak na albu dodala newyorská rapperka Leikeli47. Song "Roadrunner" není hudebně nijak komplikovaný, ale její mladický zápal mu dodal novou neslyšenou jiskru.

Jak to u podobných děl bývá, jejich slabinou je roztříštěnost a s ní spojená nevyrovnanost materiálu. Na druhou stranu Morellova odvaha do podobných projektů jít zaslouží naprostý respekt. Sám lídr neztratil nic ze svého hudebního charismatu a je jen ku škodě, že jeho kytarová hra je tu mnohdy upozaděna na úkor elektronických aranží.