Sleduji puklinu v omítce svého dokonale zmapovaného pokoje a v té cihlově rudé se mi každou následující hodinou zdá být širší a delší. Možná se i hýbala. Před okamžikem. Kdyby to nebyl očividný nesmysl, přísahal bych, že mrkla. Podlaha po mé pravé ruce se vlní a prohýbá někam do podzemí. K sousedům, nebo do kanalizace. Probouzí se všechny přízraky z dětství i z těch deseti dnů po prvním infarktu. Vyvěrá bezmoc z vyprávění dědy o tom, jak za války ležel několik hodin s prostřelenou nohou a hrudí ve stoce a čekal na noc, na okamžik vhodný k odplížení se kamkoli z pekla. Cvak. Deska dohrála, nezvedám se, chvilku se dívám na puklinu a pak líně lehkým stiskem tlačítka ovladače pustím desku znovu. Tohle je hodina mezi psem a vlkem. Přelom mezi včerejškem a zítřkem. Mezi člověkem a jeho bolestí.
Vítejte ve světě Ute Lemper, vítejte při poslechu a prožitku alba naprosto ideálního pro hlubokou noc. Nebo pro týden v uzamčeném šerém pokoji. Návštěvě ho jistě nepustíte. Chce samotu, ticho, klid a vnitřní sílu. Připravte se na hodně hluboký ponor do temných vod. Jestliže jste se ještě nevzdali lásky k alkoholu, nalejte si. Budete potřebovat nějaký světlý bod, tichého společníka, který vám pomůže vstřebávat tu ponurou krásu. Druhá lidská bytost by vás asi při poslechu rušila. Tohle je hodně osobní záležitost.
Ute Lemper skládala písně pro své první autorské album necelých pět let. Osudově spjata se dvěma městy, Berlínem a New Yorkem, o... číst dále
Sleduji puklinu v omítce svého dokonale zmapovaného pokoje a v té cihlově rudé se mi každou následující hodinou zdá být širší a delší. Možná se i hýbala. Před okamžikem. Kdyby to nebyl očividný nesmysl, přísahal bych, že mrkla. Podlaha po mé pravé ruce se vlní a prohýbá někam do podzemí. K sousedům, nebo do kanalizace. Probouzí se všechny přízraky z dětství i z těch deseti dnů po prvním infarktu. Vyvěrá bezmoc z vyprávění dědy o tom, jak za války ležel několik hodin s prostřelenou nohou a hrudí ve stoce a čekal na noc, na okamžik vhodný k odplížení se kamkoli z pekla. Cvak. Deska dohrála, nezvedám se, chvilku se dívám na puklinu a pak líně lehkým stiskem tlačítka ovladače pustím desku znovu. Tohle je hodina mezi psem a vlkem. Přelom mezi včerejškem a zítřkem. Mezi člověkem a jeho bolestí.
Vítejte ve světě Ute Lemper, vítejte při poslechu a prožitku alba naprosto ideálního pro hlubokou noc. Nebo pro týden v uzamčeném šerém pokoji. Návštěvě ho jistě nepustíte. Chce samotu, ticho, klid a vnitřní sílu. Připravte se na hodně hluboký ponor do temných vod. Jestliže jste se ještě nevzdali lásky k alkoholu, nalejte si. Budete potřebovat nějaký světlý bod, tichého společníka, který vám pomůže vstřebávat tu ponurou krásu. Druhá lidská bytost by vás asi při poslechu rušila. Tohle je hodně osobní záležitost.
Ute Lemper skládala písně pro své první autorské album necelých pět let. Osudově spjata se dvěma městy, Berlínem a New Yorkem, o nichž vždy mluví s obdivem, netají se jejich inspirativností a všudypřítomnou mysteriózností. V obou prožila osudové chvíle, které prorůstají celým albem. Pád Berlínské zdi a 11. září se v jejích textech potkávají s osudy lidí na okraji společnosti i s těmi ztracenými v samém centru dění. Duše utrápené mezilidskými vztahy, i vyhořelé sebevědomé osobnosti. Samota prázdného bytu i přeplněné párty. K démonům lidského nitra i outsiderství má blízko. Odkaz Weilla a Brechta ji provází už řadu let a ona dokázala svojí interpretací jejich písním vtisknout obrovskou elegenci a sílu. Punc opravdové Femme Fatale. Té, jejíž předstoupení před okruh zasvěcených bez šatů a v požehnaném stavu znamenalo vrchol Altmanova snímku Prêt-à-Porter, té, jejíž nohy zvěčnil Helmut Newton, té, jíž své písně věnovali Philip Glass, Tom Waits, Elvis Costello či Nick Cave. Do textů zaklela všechny své strachy, bolesti a otisky zmiňovaných. Vyzpovídala se.
Po hudební stránce by se dalo říct, že je to pop. Ale bez chytlavých melodií, většinou se složitější strukturou a neveselou vizí. Nástroje vlastně jen dotváří velice nenápadný kolorit tomu nejdůležitějšímu - hlasu Ute Lemper. O něm to celé je. S ním by to spadlo - ono to s ním ale roste až do nejvyšších pater newyorských budov. Ute zvládá teatrální výrazy s takovou přirozeností a nenuceností, že nasloucháte a nevnímáte, jak během jedné písně vystřídá pomalé polohlasité odříkávání, šepot, vypjatý zpěv a rytmizující chrlení textu. Vše pro vhodný okamžik. Vše je přirozené. Občas se nějaký ten nástroj jazzově vyloupne do popředí - nejvýrazněji zřejmě harmonika (William Galison), piáno (Werner Vana Gierig), concertina (Hector Del Curto), basa (Gregory Jones, Matthew Parrish) nebo trumpeta (Nils Wuelker). Bicí (Todd Turkisher) pak jsou sice takřka nenápadné, ale po několikerém poslechu si uvědomíte, že právě ony vytváří charakteristický sound, že ony jsou tím tepem noční ulice, mrholením, tím pravidelným hukotem ventilátorů, tím šelestem hovoru od vzdáleného baru, tím dechem šarmantního cizince v recepci. Hodně dlouhé stíny na vás budou dopadat ze strašidelné Ghosts of Berlin, z poklony městu se zacelující se hlubokou jizvou, dusná atmosféra vrcholí v předposlední křehké litanii Nevada. Nejsou tu vybočující hity, vše plyne přirozeně. No cut, no shuffle!
Between Yesterday and Tomorrow je trvalka. Těžko budete vykládat přátelům, proč je to album právě pro vás tak skvělé. Asi zakotvíte v jejich názoru na věc těžce mimo. A nebo se dočkáte označení „ten, co je blízko nad hrobem“. Vámi milovaný hlukový výplach se nekoná, nahrávka nerozhýbe směsí beatů, nevystřelí do kosmu v kombinaci s čímkoli, nezasmějete se, není důvěrně blízce DIY. Bude hodně málo okamžiků, kdy si ho budte chtít pustit. V nevhodnou chvíli vás bude popuzovat, rozčilovat, rušit. Vypnete ho. Je ponuré a těžké. Je to album z velkého světa, od osudové ženy, jejíž úsměv by vám stačilo uzřít jedinkrát za život, jen kdyby patřil jen vám. V diskografii Ute Lemper jedno z nejlepších. Mimožánrová špička. Extra silné.
Komentáře