Van Morrison - His Band and the Street Choir

Název alba je vlastně dost popisný. Odráží skutečnost, že Morrison původně zamýšlel vydat čistě vokální nahrávku a za tím účelem dal z přátel včetně své manželky dohromady neprofesionální čtyřčlenný "Street Choir". Byl ale zřejmě jediný, komu se taková myšlenka pozdávala, a nakonec se okolím nechal přesvědčit, aby jí opustil, přibral další vokalisty a především standardní kapelu. V ní se objevují i někteří muzikanti známí z nahrávání Moondance a právě návaznost na tohle album je nakonec nejvíc patrná. Morrison se posléze netajil rozčarováním ze zavržení původního nápadu, ale my, posluchači neznalí tvůrčího procesu, se nijak ošizeni cítit nemusíme.

His Band and the Street Choir dvěma předchozím nahrávkám nic nedluží, i když nastavuje trochu jinou tvář. Zachovává všechna osvědčená žánrová východiska, ale nese se ve znatelně lehkovážnějším tónu. Mystický opar rozfoukávají nenuceně odsýpající hybné kousky jako úvodní Domino, z raných rock'n'rollů čerpající Give Me a Kiss, jamesbrownovským beatem postrčené blues I've Been Working, gospelem políbená Call Me Up in Dreamland nebo nepokrytě hitová Blue Money. Hispánskou náladou načichla Virgo Clowns, v Gypsy Queen si Morrison pohrál s falzetem. Ani milovníci jeho lyričtějších poloh nepřijdou zkrátka, ale i ta milostná vyznání jako třeba v I'll Be Your Lover, Too mají oddychovější ráz. Jen v závěru, ve dvou nádherných písních If I Ever Needed Someone a Street Choir se Morrison ponoří do spirituálnějších rovin.

Z celého alba sálá radostná, uvolněná atmosféra, která se nijak nevylučuje s bezchybnými výkony "jeho kapely". Zejména dechaři sázejí jeden prvotřídní lauf za druhým a zpěv Morrisona i jeho vokálních bodyguardů je plný rozpustilých legrácek i přesně dávkovaných emocí. Ať má Mistr názor jakýkoli, pro mě je His Band and the Street Choir opět jasná trefa. V tomto případě je pohled do zákulisí irelevantní.