Värttinä - Utu

Po dlouhých šesti letech uplynulých od desky Miero nezůstal u Värttinä kámen na kameni. Téměř celá instrumntální část souboru dala osvědčené značce vale, a to včetně dosud neochvějného pilíře Janneho Lappalainena. Ústřední trojici zpěvaček zůstal věrný pouze basista Hannu Rantanen, který v kapele působí od roku 2002 a jedinou náhradou za všechny zběhnuvší členy se stal všestranný muzikant Matti Kallio. Ten ovšem stadium nováčka směle přeskočil a s udivující samozřejmostí zaujal pozici hráčského, skladatelského i realizačního srdce kapely. Album Utu celé produkoval, složil většinu muziky a hraje na něm na akordeon, perkuse, klávesové, strunné i dechové nástroje. A ve všech rolích působí, jako by byl na tohle hudební vřeteno navinutý odjakživa.

Skoro se chce říct, že personální vichřice, která odvála většinu někdejších členů, vítaným způsobem pročistila vzduch a vrátila do hudby souboru přirozenou svěžest a nadšení, které album Miero místy postrádalo. S Mari Kaasinen, jedinou zakládající členkou kapely a většinovou textařkou, utvořil Kallio fantastickou autorskou dvojici, která silné a nápadité písně sype z rukávu jak v dobách vrcholné desky Ilmatar. Okouzlující melodie, aranžérské fintičky, strhující elán i technická bravura vůdčího dámského trojhlasu, texty vycházející z finské mytologie a folklórních báchorek, a přece promlouvající nadčasovým jazykem. To všechno jsou komodity u Värttinä dávno známé, ale album Utu je nabízí v nečekaně revitalizované podobě.

Do zásobníku ostrých koncertních projektilů se mohou okamžitě zařadit třeba Ruhverikko, Helleleo a především hitová tutovka Vietäviä. Lyričtejší část repertoáru obohacují Kaihon Kantaja s pobrukujícím saxofonem Sakariho Kukka ze skupiny Piirpauke, Utuneito, křehce teskná Iloni nebo závěrečná Uinu. Rituálně působící Vaeltaja od finského skladatele Timo Kiiskinena nebo Manattu, jediný autorský příspěvek Hannu Rantanena (jako host zde joikuje sámský mistr Wimme Saari) obohacují výrazovou škálu o tajemnější odstíny, zatímco chytlavá píseň Tuuterin Tyttäret hostujícího kytaristy Mattiho Laitinena zase dává vzpomenout na laškování s popem v období alba Kokko, aniž by narušovala celkový pocit bezprostřednosti, která z nahrávky sálá.

Zajímavou dramaturgickou novinkou je zařazení volného písňového cyklu Haltija-Suite sestávajícího ze čtyř částí a předcházející samotnému závěru alba v podobě ukolébavky Uinu. Přestože tvoří samostatný celek, se zbytkem alba dokonale souzní a podtrhuje nejen znovu nabytou suverénní formu kapely, ale i trvalou snahu zkoušet nové věci. Přes všechny obavy pramenící z důkladné obměny členské základny se Utu povedlo nad očekávání.