Vltava - Komedianti se vracejí domů

Vltava se v 90. letech vypracovala z ujeté sranda kapely v ujetou kapelu, kterou bylo třeba brát se vší vážností. Jejich závěrečná alba Marx, Engels, Beatles a Když bozi zestárnou patří k tomu nejlepšímu, co z české (popové) hudební scény kdy vzešlo. Pravda, odejít se má na vrcholu, ale stejně bylo rozpuštění kapely z pohledu fanouška stěží pochopitelné a smutné. Jako by řeka zůstala stát a nedoplula do moře (nebo do Mělníka, a do Labe). Rozlučkový koncert v Akropoli byl beznadějně vyprodaný, takže vidět Vltavu naživo pro mě zůstalo nesplněným přáním. Na deset let... Jakožto příležitostný televizní divák jsem skvělého kytaristu vídal jen na obrazovce, při jeho žvýkačkových a jogurtových eskapádách. Tristní.

Svého času jsem nedoufal, že bych mohl zažít koncert Faith No More a ani ve snu by mě nenapadlo, že budu mít příležitost ohluchnout na Swans. A do třetice to byla právě Vltava Roberta Nebřenského. Upřímně, co se za poslední dekádu odehrálo na české (popové) hudební scéně? Na počítání nám postačí prsty nešikovného řezníka.

A tak před trutnovským festivalem 2010, kde měl comeback Vltavy premiéru, nastal předčasný úprk z kanceláře. O jejich přetrvávající popularitě svědčil kotel, který nebyl o mnoho řidší než na Manic Street Preachers o den později. Trochu zamrzelo, že v současné sestavě chybí dechy – v písních jako Do krajiny vodový je absence příčné flétny srovnatelná s dírou po vyraženém zubu.

Je pochopitelné, že Nebřenský nechtěl, ba ani nemohl vstoupit dvakrát do téže Vltavy a z nových písní, které se v Trutnově proplétaly starým repertoárem, bylo zřejmé, že se chce kapela vydat jiným, kytarovějším směrem. Lidé v publiku samozřejmě nejvíc pařili na reggae Prasátko a na „tu písničku z reklamy na pivo“, ale jedna čerstvá hitovka se vyloupla okamžitě – hymna lenochů, bohémů a svobodomyslných snílků: Já už dělat nebudu.

Pokud v Trutnově chvílemi neladily vícehlasy a energie setu byla rozpačitá, v Akropoli byl jejich výkon o třídu dvě výš. A kdo se vyskytl na podzemním garážovém koncertu v rámci doprovodného programu Febio Festu, byl už svědkem čiré muzikantské a posluchačské radosti. Nejsem si jistý, zda nové písně rostou s opakovaným poslechem nebo roste jejich provedení, ale na třetím koncertě jsem zjistil, že kousky jako Láska je možná, Komedianti nebo Socha taky miluju. Na aktuální desce je takových tucet, a k tomu jeden navrch.

Ne, nezbláznil jsem se. Komedianti se vracejí domů je albem o lásce, aniž by se na něm nacházely přitroublé love songy. Nebřenského humor vyzrál, zároveň stále dokáže kousnout jedovatými básnickými obraty („na zahradě leží čtyři kamarádi/ oči mají potrhané od kapradí“). Deska je až na pár míst pozitivní; zatímco Marx, Engels, Beatles prostupoval smutek a tematika rozchodu, Komedianti se vracejí domů je protipólem. Zamrazí zmíněná Socha, písní Ztracená šála provane odér ukočírované nostalgie. Jinak se ale zdá, že Robert Nebřenský prožívá skvělé časy. Můžeme ho podezřívat z mnohoznačné, vícesečné ironie, ale to je součást vtipu kapely.

Její zakladatel je středem zájmu, ale svým způsobem má Vltava opět dva frontmany – dříve dotvářel tandem dechař a zpěvák Tomáš Průša, tentokrát je to kytarista Peter Binder. Jednak je spoluautor všech písní, jednak se na nahrávání podílel i coby producent a zvukař. Kouzelná je hlavně komunikace a komplementárnost obou kytar, člověk až zapomene na absentující dechy. Binder se sice občas utrhne do přímočařejší, rockovější polohy, ale převládá harmonicky bohatá, najazzlá struktura, která Vltavu povyšuje nad běžný pop rock. Typický feeling pak posilují nenahraditelné klávesy Františka Svačiny – jeho osmitaktové sólo ve Ztracené šále je jedním z vrcholů nahrávky. Deska Komedianti se vracejí domů potvrdila, že nejde o comeback z nudy.

vyšlo ve Full Moonu #20