Wovenhand - Refractory Obdurate

David Eugene na stará kolena nekonvertoval k hardcore, jak by se mohlo zdát v souvislosti s přechodem k tvrďáckému labelu Deathwish. Alespoň co se studiových nahrávek týče. Přesto má Refractory Obdurate daleko k ufňukané homilii. Už na The Laughing Stalk tahaly za delší konec skladby laděné mnohem ofenzivněji, než bývalo u Wovenhand zvykem. Edwardsovy trademarky se sice nezměnily, leč tam, kde jeho zaklínání a dramatické deklamace ještě nedávno doprovázely nesmělé trylky banjonely, najednou burácely invazní kytarové riffy a divoké rytmy perkusí. A ke změně došlo i při živých vystoupeních. Edwards jako zázrakem uzdravený Lazar odkopl stoličku a začal kázat vestoje a s takovou vervou, že by větší kravál neudělali ani všichni jezdci apokalypsy.

Pokud i vás zvedl ze židle zvuk předchozího alba, ani si nesedejte. Edwardsova další cesta z údolí temnoty, ze všech stran lemována nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby, se nových tezí drží jako kající se hříšník růžence. A místy je směrem k razanci dokonce odvážnější. Kromě většího důrazu se nová kolekce může chlubit i různorodějším tempem jednotlivých skladeb. Vedle sebe tu stojí metalová nálož, zřejmě nejtvrdší věc v dějinách Wovenhand Hiss, punková syrovost Good Shepherd, téměř doomové Salome a Masonic Youth i relativně křehká The Refractory. Některé z nich si lze s trochou dobré vůle představit i v někdejší formě žalmů, současná razantnější a přímější interpretace je ovšem povyšuje na majestátní hymny, stěží představitelné v dobách komorních Consider the Birds nebo Mosaic. Přesto má Refractory Obdurate ke starší tvorbě blíž než jeho předchůdce. V momentech, kdy přestávají dominovat kytary, nelze přeslechnout dobře známé zvuky a postupy. Díky málem odepisované banjonele, na kterou se dostalo v The Refractory či v úvodu Corsicana Clip, nebo díky typickému vymítání v Obdurate Obscura se tak můžete vrátit tam, kde jste se poprvé setkali. A nostalgicky zavzpomínat na biřmování.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #36.