Yellowcard - Better Days

Yellowcard právě dohráli jeden z mála evropských rozlučkových koncertů, a bavím se s rozpadající se kapelou. Píše se prosinec roku 2016 a za námi, kteří jsme si počkali až někdy do půlnoci, přichází kytarista Ryan Mendez. Neoficiálně, přátelsky, tlacháme o tom, jak skvělý koncert jeho skupina před pár hodinami dohrála. A protože všichni víme, že je to naposledy, ptám se, co bude dál.

Ne že bychom spolu dříve žádný rozhovor nevedli, ale právě tady mi Ryan uvolněně a tak trochu s úlevou vypráví o tom, že frontman Ryan Key plánuje hodně hrát golf a věnovat se produkci a rodině. Za hlavní důvod rozpadu ale uvádí skutečnost, že pop-punková muzika není momentálně zdaleka podporována tolik jako v minulosti, protože všechna vydavatelství cpou peníze hlavně do mainstreamového popu.

Vysvětluje mi, že by se formace ráda vrátila do České republiky a dalších evropských zemí a rozloučila se fanoušky i tam, ale jednoduše se jí to nevyplatí. Matematika nepustí a dál na východ než do bohatého Německa se tak nejede. Děkuju mu za dlouhé roky skvělé muziky, která mě provázela od čtrnácti let, kdy v roce 2003 vyšlo přelomové a dodnes nejslavnější album "Ocean Avenue", které stále nejeden žánrový časopis či web označuje za jedno z nejdůležitějších v pop-punkové historii, a přátelsky se loučíme. Na dlouhých osm let. Střih.

Píše se listopad roku 2024 a já jsem v Kolíně nad Rýnem znovu. Stejné místo, opět vyprodáno. A i tentokrát bzučícím sálem plným lidí z celé Evropy prostupuje srdnatá atmosféra. Je ale výrazně pozitivnější, protože Yellowcard se vracejí na scénu. Zatím opět jen na pár koncertů, z pódia ale zpěvák slibuje plnohodnotnou novou desku a posilněn nedávnými comebacky Blink-182, The Offspring, Avril Lavigne nebo Simple Plan tuší on i já, že na to album bude minimálně někdo čekat s velkým očekáváním. Před koncem hraje se svými kolegy nový singl "Better Days" a celý sál poslouchá vytouženou novinku se zatajeným dechem. Střih.

Pátek 10. října 2025 - minuta po půlnoci. Na Spotify mi právě vyskočilo upozornění, že je to tady. Nové album právě vyšlo. Stahuju ho do telefonu, poslech si ale nechávám na později, protože mě únava přemůže. Dlouho mi to nevydrží. V pět ráno - protože déle už nemůžu čekat - zasedám k počítači a píšu rovnou do redakčního systému tyto řádky.

Poprvé pouštím novou desku a s úvodními tóny singlu "Better Days" mám slzy v očích. Přijde mi, jako kdybych po mnoha letech potkal nejlepšího kamaráda ze střední školy. Čtyři roky jsme spolu seděli v lavici, den co den spolu klábosili o všem možném, ale pak nás životní osudy zavály jinam a my spolu od té doby nemluvili. Padáme si do náruče a jako by nám bylo zase -náct.

Tak přesně takto noví Yellowcard znějí. Jako návrat do mládí. Návrat k lidem, které máte raději, než jste si ochotní přiznat. Když jedenáctou, respektive momentálně dvanáctou studiovku natočí Taylor Swift, zíváte u toho nudou, protože jste její hudební postupy a rukopis slyšeli už stokrát a víte, že ani tentokrát z té vaty nevyleze kloudný hit.

Jenže když jedenáctou desku natočí Yellowcard, navíc po tak strašně dlouhé době, jde o úplně něco jiného. Je to jako jíst to nejoblíbenější jídlo, které vám pořádně umí uvařit jenom máma. Povědomá chuť i vůně, s láskou nakrájené suroviny, nově ale doplněné ještě o to nejlepší koření, jaké vůbec můžete najít. Třeba o po hodně dlouhé době bez přehánění božské bicí, které nahrál sám Travis Barker, nejlepší bubeník na světě.

Silné tvrzení, že novinka se stává nejlepší nahrávkou skupiny od dnes už klasiky "Southern Air" z roku 2012, stvrzuje song za songem stále drtivěji. Duet s Avril Lavigne i Mattem Skibou (dříve Blink-182, dnes opět Alkaline Trio) zní jako splněný sen, který jste si nikdy neodvažovali snít. A co píseň, to bušící srdce žadonící o vaši pozornost. Nemá smysl rozebírat písničku po písničce, všechny jsou fantastické. Stejně to stojí hlavně na tom celkovém pocitu, který vám navodí.

Poslouchat "Better Days" připomíná sledování posledního "Spider-Mana" od Marvelu. Skryté odkazy, easter eggy pro nejvěrnější fanoušky, povědomé, ale přitom zcela nové momenty, hlavně ale pořádný a na vlastních nohou stojící biják, který může nadchnout mladé i staré. Připomene, že přes všechny šílenosti ještě na světě najdeme místa, kde zůstává bezpečno. Kde se cítíte dobře. A kde si alespoň na jednu nezapomenutelnou půlhodinu připadáte, že jste mezi svými. Tak přesně takto to album zní. Vítejte zpátky, drazí Yellowcard. Chyběli jste. Ani netušíte, jak strašně moc.]]>