Zuzana Homolová - Tvojej duši zahynúť nedám

Hudební tradice žije a neztrácí kontinuitu právě díky lidem jako je slovenská písničkářka Zuzana Homolová. Její úpravy starodávných lidových balad se zcela vymykají běžným interpretacím jak výběrem repertoáru, tak pěveckým pojetím a zejména pak aranžérským uchopením, které nemá s původním instrumentářem vesnických muzikantů moc společného a přece nějakým zázrakem vyvolává pocity jakoby odněkud ze dna naší kolektivní zkušenosti. Písně v jejím podání nezní folkloristicky upjatě, ale ani netrpí násilnou a povrchní modernizací, ožívají jako zcela originální a čerstvé hudební vyjádření ignorující zavedené žánrové stereotypy.

I na albu Tvojej duši zahynúť nedám, které vzniklo dlouhých jedenáct let po předchozích Slovenských baladách, k úchvatnému výsledku velkou měrou přispívají doprovodní hráči. Po Vlastovi Redlovi se vedle Homolové objevují Samo Smetana, hráč na housle, mandolínu a další nástroje, uznávaný folklorista a člen skupiny Banda, kytarista Daniel Salontay z u nás dobře známých Longital, jazzový basista Oskar Rózsa, v písni Šla Katerinka hostuje Marián Varga. Především první dva jmenovaní zaslouží obdiv za to, jak každé z balad vtiskli vlastní nezaměnitelnou tvář hýřící aranžérskými fígly a experimenty. Hudební doprovod je většinou velice střídmý, přitom ale nesmírně vynalézavý a prostý všech folklórních i folkových klišé. Stejně tak není snadné ho nařknout ani z intelektuálských tendencí směrem k elitářské alternativě, protože písně ani na chvíli neztrácejí syrový rurální náboj.

Zuzana Homolová zpívá balady plné smutných a většinou pořádně krvavých příběhů tak jak jsme u ní zvyklí. Její skoro laskavý projev s drsností jejich obsahu účinně kontrastuje a umocňuje ho. Imaginací svých spoluhráčů se nedává zastínit a její hlas zůstává pevným středobodem písní i uprostřed impresivních skluzů a cákanců kytary ve skladbě Stala sa v Tisovci nebo na hypnoticky temném, skoro drónovém podkladu písně Tem čívskem cinteri. Bez patosu a zcela po svém vysvobozuje ty pradávné thrillery z prachu národopisných vitrín a předvádí nám jejich hrdiny a hrdinky jako skutečné tragické postavy, z jejichž osudů nás může pořádně mrazit. Tohle je ta správná cesta jak živit plamen zažehnutý našimi předky.