The Jam - In the City

Punková vlna je začátkem roku 1977 ve svém zenitu a většina vydavatelů se může přetrhnout, aby do svých stájí přilákala taky nějakou tu mladou problémovou bandu s hlučnými, krátkými a údernými písničkami, které předchozího roku tak rozdivočely britskou mládež. Po The Jam skočil Polydor jako slepice po flusu, i když vizuálně do odrbané pankáčské estetiky příliš nezapadali. Jejich vzorem bylo především hnutí mods ze šedesátých let a kapely jako The Who, The Kinks nebo Small Faces. V podání trojice Paul Weller, Bruce Foxton a Rick Buckler ovšem tento odkaz dostal zcela aktuální podobu poučenou právě punkovou řízností a pregnantností.

Písně Paula Wellera, který je výhradním autorem původního repertoáru, mluví jazykem své generace. Generace otrávené přefouklými bublinami artrockových projektantů, jejichž zjemnělé eposy zrcadlí leccos, jen ne palčivé frustrace mládeže vyrůstající v době, kdy poválečná konjunktura nepříjemně odhalila svou dočasnost. The Jam zpívají právě o nich, hrají rychle, nahlas a nemažou se s tím. One, two, three, four a jedem. Tak jako za mořem Ramones. Ve srovnání s nimi nebo s hrdiny loňské punkové horečky v čele se Sex Pistols se ale více zaobírají muzikou, jejími texturami, aranžemi. V tom se právě ozývá hlas jejich mod učitelů ze sixties.

Wellerův rickenbacker tříštivě zvoní ve stylu Peta Townshenda, ale je jedovatější, úsečnější. Tempa písní (s výjimkou volnější Away from the Numbers) jsou punkově napružená, ale vejde se do nich víc než jen drhnutí tří akordů (i když i pro The Jam je tohle základ). Na ozvěny rhythm'n'bluesově swingujícího Londýna narážíme každou chvilku: přímým odkazem na The Who je vlastní uchopení jejich verze televizní znělky Batman Theme, ale příbuznost vykazuje i zmíněná Away from the Numbers. Éru klasického rock'n'rollu kapela oživuje ve druhém coveru Slow Down z konce 50. let i ve vlastní Takin' My Love. Špetku amerického r'n'b najdeme v Non-Stop Dancing, surf rock zase v Sounds from the Street, kytara v I've Changed My Address připomenou The Byrds.

Střípky vlivů sjednocuje všudypřítomné pomrkávání po šedesátých letech, sevřený, neobyčejně energický sound základního nástrojového power tria a také brilantně napsané písně. Weller je už teď mistrem rockové miniatury, jemuž je tříminutový prostor ideální příležitostí jak prokázat svoji songwriterskou vynalézavost. Zpívá s adresnou naštvaností ale i s citem pro melodii. Obhajuje právo své generace na vlastní životní styl (Art School, Away from the Numbers), obviňuje generaci předchozí ze selhání (Time for Truth), rozhořčeně komentuje policejní násilí (In the City), kritizuje necitlivou stavitelskou politiku (Bricks and Mortar), ale dojde i na obyčejné písničky o holkách.

Celé to má navíc ohromnou, takřka koncertní šťávu, což u pionýrských punkových nahrávek není samozřejmost. Z elegantně oháklého tria tryská energie a chuť pohnout světem, či lépe řečeno Spojeným královstvím, protože jejich muzika je bytostné britská. In the City je jedním z nejvydatnějších plodů (schválně nepíšu nejsladších, na to je v něm příliš generačního jedu) prvních punkových žní a zároveň už náznakem, jak bude vypadat ostrovní verze newyorské nové vlny.