The Jam - Setting Sons

Zpočátku nesmiřitelná punková revolta proti zavedeným rockovým pořádkům už koncem 70. let ztrácí na své radikálnosti. Trny se obrušují, staré a nové se navzájem přibližuje, jak to už při revolucích chodí. V případě těch hudebních se to alespoň obejde bez krve. Jedním ze smrtelných hříchů artrockových dinosaurů byl v očích pankáčů formát koncepčního alba, nedejbože roztaženého na dvě či tři desky. Právě takové opusy pro ně byly symbolem od reality odtržené nabubřelosti předchozí generace. A ejhle: tři roky po výbuchu punkového ikonoklasmu se prominenti britské scény The Jam jali zdolat právě tuto zavrhovanou tvůrčí metu.

V jejich případě ale jako inspirační zdroj nezafungovaly vysmívané artrockové ikony typu Genesis, Yes nebo Pink Floyd. The Jam, tak jako většina sveřepých punkerů, už od svých prapočátků vycházeli z odkazu hrdinů 60. let, právě těch, kdo myšlenku koncepční nahrávky přivedli na svět v ještě nerozmělněné podobě. The Beatles, The Kinks, The Who, ti všichni začínali s jednoduchými písničkami, ale nejvíce vavřínů posbírali za formálně či ideově propojená díla. Z tohoto pohledu už podobné ambice „modfathera“ Paula Wellera nepůsobí tak nepatřičně.

Pravda, jeho pokus úplně nevyšel, přesněji řečeno nebyl v příběhové rovině dotažený do konce, ale albu to kupodivu nijak neškodí. Pro původní vyprávěcí linii bylo určeno pět písní, tedy polovina z těch, které se nakonec na albu ocitly. Další byly přidány v časové tísni, když Weller pro svůj koncept nestačil složit dostatek materiálu. Výsledkem ale není kočkopes, protože „doplňkové“ songy, se svými výstižnými sociálními a politickými komentáři, k těm „koncepčním“ přirozeně pasují a v příběhu tří kamarádů, kteří se v průběhu času radikálně názorově rozešli, si bez potíží nalézají své místo. Metafora hašteřící se britské společnosti, kterou příběh dovádí až k občanské válce, tak spíše získává na plastičnosti.

Ani po hudební stránce není album Setting Sons nijak roztříštěné, naopak působí ještě soudržněji, než předchozí All Mod Cons. The Jam samozřejmě nezačali psát desetiminutové kompozice o několika větách plné komplikovaných aranží. Zůstali věrní úderné, přímočaré punkrockové písničce. Jestliže jsou jejich kompoziční postupy přece jen dospělejší a aranže promyšlenější, je to jen další přirozený evoluční krok, nic diametrálně odlišného od předchozí tvorby. Výjimkou je snad jen píseň Little Boy Soldiers rozčleněná na několik kontrastních částí, jenže ani ta nepřesáhne čtyřminutovou stopáž. Skladba Smithers-Jones, jediný, zato excelentní autorský zářez basáka Bruce Foxtona, stojí kompletně na smyčcích, ani na chvíli se ovšem nepřevléká za Umění, zřejmě proto, že jako klasická rocková písnička původně i vznikla.

To, že si s aranžérským ošacením skupina dovede stále rafinovaněji pohrát, svědčí i další drobnosti. Sem tam se střídmě přidají klávesy, zobcová flétna (Wasteland), někde narazíme na členitější strukturu (Thick as Thieves) nebo psychedelicky rozmáznutější kytarovou hmotu (The Eton Rifles). Nic z toho ale není brzdou, album Setting Sons jede jako namydlený blesk. Hit střídá hit, přestože ten největší – The Eton Rifles – není přes svůj explozivní refrén tutovkou na první poslech a docela se divím, že Top 5 nebraly ztečí spíš přímočařejší kusy jako Girl on the Phone, Burning Sky nebo Private Hell. Dobovou kritikou nepříliš vřele přijímaný apendix v podobě coveru motownského hitu Heat Wave sice možná není vyústěním, jaké si kapela ve své původní vizi představovala, ale šlape parádně, sevřený šik předchozích songů nenarušuje a předjímá, k jaké muzice bude Paul Weller v následující dekádě lnout.

Album Setting Sons představuje zajímavý paradox. Realizace jeho původní ideje zůstalo na půli cesty, vzniklo málem jako z nouze ctnost. Přesto je dokonalé.