The Jam - Sound Affects

Bullseye do třetice. Jestli má obdivuhodně vyrovnaná diskografie The Jam někde svůj vrchol, je to album Sound Affects. Sebevědomé rockové písničkářství s pečlivě vyváženým poměrem hitových ambicí a odvážného aranžování, dravosti a vynalézavých kompozic, kritické nabroušenosti a poezie všedního dne. Paul Weller je ve svých dvaadvaceti zralým a vnímavým autorem, který reflektuje hudební minulost i současnost a přitom ani jednomu otrocky neslouží. Cílevědomě buduje a vybrušuje vlastní styl a jeho prostřednictvím podává pregnantní a upřímnou zprávu o stavu britské společnosti na prahu osmdesátých let.

Na Sound Affects najdeme vtipné reminiscence (Start!, kterou si kapela přes odpor Polydoru prosadila jako první singl, šikovně využívá rytmického vzorce beatlovského Taxmana) i post-punkové aktualizace, které se v podobě temnějších zvukových vrstev infiltrovaly především do závěru alba (Music for the Last Couple, Scrape Away). Vedle sebe stojí přímočařejší, pro The Jam charakteristické písně (Pretty Green byla právě z toho důvodu singlovým favoritem vydavatele), songy agresivnějšího (But I'm Different Now, Set the House Ablaze) i jemnějšího ražení (mimořádně zpěvná Monday, akustická That's Entertainment), ale i propracovanější skladby měnící tempa i zvukové mody (Set the House Ablaze, Dream Time).

V umírněných ale efektních dávkách se objevují dechy i piáno, zdaleka nejvíc toho ovšem stále obstarává Wellerova kytara se svou bezednou zásobárnou riffů, vyhrávek i psychedelických efektů. Vyzdvihnout je ale třeba také invenční basové linky Bruce Foxtona, které nezřídka přerůstají doprovodnou funkci a pouštějí se s Wellerovým rickenbackerem do jiskřivého dialogu, a pozadu nezástává ani Rick Buckler za bubny. Celá trojice je skvěle sehraná, hýří vzájemně se posilujícími nápady, má drive i smysl pro účelný experiment.

Album definitivně usadilo The Jam do čela britské scény. Ačkoli je znát, že chytlavost nebyla jeho primárním cílem a melodické háčky jsou v jeho komplexní struktuře spíš jen jedním z prvků, žebříčky mluvily jasnou řečí. Nebýt Abby, první příčka by Sound Affects neminula, což je skvělá vizitka pro kapelu, ale i pro vyzrálé posluchače. The Jam se spoustě z nich trefili do nálady písněmi o ubíjejícím hemžení velkoměsta, společenských bariérách, diktátu peněz, frustracích z bezmoci něco změnit, ale také o citovém vyzrávání, dočasnosti ideálů i o tom, jak cenná jsou byť i jen náhodná setkání. Byly z nich teď skutečné hvězdy, ale právě tenhle status a Wellerova nechuť k jeho průvodním znakům způsobily, že se dosud perfektně šlapající mechanismus začal zadrhávat.