Vlasta Třešňák - KOH-I-NOOR

Album Koh-i-noor vyšlo, stejně jako Třešňákova o čtyři roky starší prvotina, péčí Jiřího Pallase u jeho exilového vydavatelství Šafrán '78 ve Švédsku. Ovšem zatímco Zeměměřiče nahrával písničkář ještě doma, za bedlivého dozoru svých estébáckých „kurátorů“, k realizaci této desky už přistoupil coby čerstvý emigrant, vykořeněný ale svobodný. Tato vyhnanecká rozpolcenost už na albu proznívá písničkou Rébus, ovšem drtivá většina repertoáru pochází ještě z dob Třešňákova pobytu v Československu. Díky tomu je návaznost na poetiku debutu plynulá (některé skladby byly ostatně zamýšlené pro něj), ovšem po zvukové stránce se Koh-i-noor výrazně liší.

Bohatší, folkrocková aranžmá někteří folkoví puristé albu v době vydání vyčítali a přitom zapomínali na to, že model osamoceného písničkáře s kytarou byl v případě Třešňákovy prvotiny spíš ctností z nouze. V sedmdesátých letech běžně hrával s kapelou svých cikánských kamarádů a tak to, že se tentokrát obklopil dalšími muzikanty (Michael Meadows na kytaru, Lars Holmberg na klávesy a Mike Tutsch, rovněž český exulant, na bicí), znamenalo vlastně jen pokus přiblížit se zvuku, na jaký byl zvyklý. Studiové skupině, kterou dal dohromady opět Jiří Pallas, se to do značné míry podařilo i díky tomu, že se do Třešňákových subtilních veršů netlačí přes moc. V těch nejintimnějších písních (Láhev deště, Martine!, Atlant) o sobě dává vědět prakticky jen ztišenou koloraturou elektrické kytary nebo lehkým klávesovým podkresem. Tam, kde je to zapotřebí a kde i sarkastičtější tón textu volá po ráznější hudební formě, ale Třešňákovi spoluhráči dokážou zahrát s patřičným odpichem. Croupier nebo Extempore tak díky chytlavému grooveu získávají skoro hitové parametry, pouze Pretext přeci jen sklouzává k poněkud tuctovějšímu bigbítu.

V mezidobí od vydání Zeměměřiče se Třešňákovy negativní zkušenosti s komunistickým režimem samozřejmě dramaticky prohloubily, ani to z něho však neudělalo protestního zpěváka, za jakého byl zhusta považován. Přímých politických narážek se až na výjimky (První máj) spíše straní, ačkoli by nemusel a dokonce neváhá rýpnout do vlastních řad. V písni Extempore nastavuje zrcadlo bolestínství některých disidentských kolegů z divadelního prostředí, Tovaryš pátera Koniáše zase není útokem na totalitní cenzuru, jak se mnozí domnívali, ale reakcí na démonizování drobných morálních poklesků vůči režimu, konkrétně Ivanem M. Jirousem organizované pálení knih Bohumila Hrabala. Narozdíl od Magora měl Třešňák pro obyčejnou lidskou slabost pochopení.

Třešňákova imaginace a víceznačné vyjadřování podobným nepochopením trochu nahrává a tak není vůbec na škodu pročíst si jeho krátké komentáře k jednotlivým písničkám, které, stejně jako u Zeměměřiče, připojil ke sleevenote Jiřího Černého. Přiznám se, že bych bez nich asi těžko rozklíčoval, že třeba úvodní přesmutná Láhev deště pojednává o zoufalém činu Jiřího Palacha. Ony nápovědy však nejsou nezbytností, to by bylo špatně. Zmíněná Láhev deště, stejně jako další mollová elegie Martine! či s evangelijním motivem si křehce pohrávající Poslední večeře vás dojmou i bez nich.

Třešňák totiž poezii nevytváří ale žije, je jí obklopený. Vidí ji kdekoliv, třeba na fasádě karlínského domu v podobě zašlé reklamy na firmu vyrábějící psací potřeby. Firmu, která si název značící v překladu „Horu světla“ vypůjčila od legendárního diamantu, „zkonfiskovaného“ v 19. století britskou koloniální vládou indickým panovníkům. Ideální výchozí bod pro řetězení nejrůznějších asociací a metafor. Skutečná poezie všedního dne.