Vlasta Třešňák - Zeměměřič

Třešňákovy písničky z posledních let obsahují paradoxně víc zjevného protestu a společenské kritiky, než ty z jeho slavné prvotiny. Ale není to tím, že by snad tenkrát písničkář záměrně tlumil jejich protirežimní vyznění v obavách z cenzurních zásahů. Cenzura pro něho nikdy neznamenala směrovku, ale vždy jen překážku, která buď je nebo není, ale rozhodně se s ní neuzavírají dohody. Třešňákovo zřeknutí se přímých politických výpadů je zcela dobrovolné. Nezvedá transparenty s hesly, místo toho naslouchá, pozoruje, žije a vydává o tom nezkreslené svědectví na pozadí doby. Svědectví civilnější, vřelejší, než Mertovo, ale zase víceznačnější, než hippie-manifesty Jaroslava Hutky. Na Zeměměřičovi ještě není tak sžíravé jako dnes, má v sobě víc nevinnosti.. Převládá melancholie, smutek nad dějinným maršem pošlapanými osudy, cizími i tím vlastním, tedy téma, které prostupuje celou Třešňákovu tvorbu písňovou i literární.

Svět Třešňákových písní je zabydlený skutečnými lidmi, ne burcujícími idejemi. Se soucitem i vědomím nemožnosti plně porozumět načrtává dojemné ale nesentimentální portréty společenských outsiderů v Dělníkovi nebo nádherném Obrazu Doriana Graye. Se stejnou empatií a smyslem pro detail, se stejnou láskou i trpkostí zpívá i o rodné čtvrti (Karlín), ještě o něco zjitřenější je jeho vztah k celému městu (Madame Praha). Jinde předkládá výřezy ze svého vlastního příběhu (Pivo a zavináče, Finský nůž), kterým ani zdánlivá popisnost (Zeměměřič) nebrání v možnosti skrytých přesahů. Předmětem reflexe ovšem nemusí být jen normalizační realita, ale i ztráta iluzí o exkluzivitě poezie, jako ve stejnojmenné písni, a najde se i místo pro hravou erotiku (Prvničko má). V závěru si autor vyhrazuje právo i na jednu „slabou chvilku“ beznaděje v rezignovaných Blanických rytířích.

Okolnosti vzniku alba zrcadlí podobnou bezprostřednost, s jakou Třešňák v písních nahlíží na svět kolem sebe. Dva večery s kytarou, harmonikou a magneťákem u nadšeného hudebního dokumentaristy Robina Hájka, bez bláhových myšlenek na možnost vydání, devatenáct písniček jen tak do šuplíku. Pak jaksi samovolný průsak nahrávky konspiračními stezkami do švédské Uppsaly, kde Jiří Pallas s manželkou Jitkou z deseti písní sestavili a na značce Šafrán vydali výsledné album, a bylo hotovo. Stejnými cestami, jako ven, se pak deska vracela zpět do Československa, kde se brzy stala legendou a pilířem domácího folku, zatímco Třešňák sám po čtyřech letech od jejího nahrání putoval ve stopách původních demosnímků do švédského exilu.

Přestože doba, jejíž náladu Zeměměřič tak sugestivně zhmotňuje, je už těměř půlstoletí vzdálená, vychází deska ze zkoušky časem stále bez poskvrnky. Díky upřímnému zaujetí prostými lidskými osudy a všedním dnem duševně zmrzačené společnosti, díky pokoře, smutku i jiskřičkám naděje, které slyšíme v Třešňákově naléhavé, bluesově přibližné intonaci, díky lásce k životu se všemi jeho velkými i malými tragédiemi. A díky poctivosti, která je sama o sobě – aniž by o to usilovala - tím největším protestem.