AC/DC - Power Up

Hardrockoví harcovníci AC/DC vydali své poslední album "Rock Or Bust" před šesti lety. S ohledem na velmi nepříznivé okolnosti, které po jeho vydání následovaly, to moc nevypadalo na to, že by se kdy vrátili s novým materiálem. Nakonec vlastně zůstal jen kytarista Angus Young. Zpěvák Brian Johnson dostal stopku od lékařů, basák Cliff Williams kapelu opustil, Malcolm Young bojoval s demencí, které nakonec podlehl, bubeník Phil Rudd řešil své problémy se zákonem.

Poslední dva roky se však přece jen cosi šuškalo a letošní září definitivně potvrdilo návrat téměř kompletní sestavy legendární formace. Takže navzdory okolnostem tu máme sedmnáctý studiový počin "Power Up". A zprávy o něm a o všem, co s tímto fanoušky vymodleným reunionem souviselo, patřily k tomu nejčtenějšímu, co se v hudebních médiích za poslední čtvrtrok objevilo, musicserver nevyjímaje.

AC/DC jsou v posledních dekádách jistotou rockové hudby. Od svého přímočarého a po pár sekundách okamžitě rozpoznatelného stylu, který můžeme stručně charakterizovat jako ostré riffy a ještě ostřejší ječák zpěváka, neuhnuli ani o píď.

A v tomto ohledu se nic nemění ani na této nahrávce. Riffů - a na rozdíl od "Rock Or Bust" se na nich opět podílel Malcolm Young - je tu požehnaně. Už od prvních tónů otvíráku "Realize" je posluchač doma. Plynový pedál je okamžitě na podlaze a na brzdu za těch čtyřicet minut nikdo nešlápne. Motor formace Angus Young sází své průzračně čisté a proklatě chytlavé riffy s neochvějnou jistotou, spolehlivě se může opřít o strojově přesnou rytmiku - Rudd i Williams prostě do skupiny patří a bez nich to nebude ono. A Brian Johnson? Vynucená pauza se na jeho hlase neprojevila, kapelu s nekonečnou energií táhne kupředu a nepoleví.

Podobně jako na dvacet starém albu "Stiff Upper Lip" i tady zaznívají vzdálené ozvěny blues rocku, a v takové "Through The Mists Of Time" se pánové dokonce opřou o mírně countryovou melodiku. Pořád je to ale solidní kvapík od začátku do konce, "Power Up" nenabízí prostor k oddechu. Nějaké cajdáky nebo ploužáky? Kde to jsme? Tohle jsou AC/DC ve své trademarkové podobě, na bandu veteránů v obdivuhodné kondici. "Shot In The Dark", "Kick When You Down", "Demon Fire" - to jsou všechno kusy, které se spolehlivě vyrovnají dávným hitům. V tomto ohledu aktuální dílo své předchůdce v novém miléniu spolehlivě válcuje: zapamatovatelných hitů i motivů (například úvod valivé "No Man's Land") nabídne podstatně více.

Ona o pár řádků výše zmíněná trademarková podoba skupiny je vlastně její největší slabinou. Už pátou dekádu drhne prakticky tu samou desku. A "Power Up" není výjimkou. Jestli je to dobře, nebo špatně, to je otázka, kterou si musí rozhodnout každý sám. Letošní album v tomto ohledu hraje na jistotu - a tihle veteráni jsou snad jedinou kapelou, které to zase projde. "Power Up" má v sobě onu nakažlivou energii a navíc je, na rozdíl od předchůdců, doslova nacpané výraznými hity, které si broukáte ještě dříve, než skončí jejich první poslech. Doba je nejistá, AC/DC zůstávají. Alespoň něco.