AC/DC - Rock or Bust

Je neuvěřitelné, že kapela z Austrálie, která svou hudbu založila na ryzí jednoduchosti a která prakticky nikdy neuhnula ze svého typického songwritingu, se na vrcholné scéně drží již čtyřicet let. Právě čtyři dekády dělí novinkovou desku "Rock Or Bust" od legendárního debutu "High Voltage", který v roce 1975 vyšel v jejich rodné domovině. Posunuli se AC/DC vlastně za tak dlouhou kariéru alespoň o kousek dál? Odpověď se nalézá na desce s černým přebalem s výrazným logem skupiny, která nyní po mnoha útrapách přichází konečně do rukou fanoušků.

Je všeobecně známo, že bratři Youngové, Angus a Malcolm, byli hlavními mozky AC/DC a stojí za většinou hitů legendární formace. Nyní, poprvé v historii, padla veškerá tvůrčí odpovědnost na bedra mladšího z obou bratrů Anguse (oba sourozenci jinak pocházejí z osmi dětí, z čehož mají pouze jednu sestru). Malcolm se pro fanoušky nečekaně od letošního roku hospitalizuje se zhoršující se demencí. Dle slov jeho blízké rodiny již prakticky nemá krátkodobou paměť a jeho návrat na pódia je za současného stavu zřejmě utopií. I tak zakládající člen skupiny alespoň z nemocnice posvětil vydání novinkové desky.

© loudwire.com Aby toho nebylo málo, vydání "Rock Or Bust" poznamenaly i problémy bubeníka Phila Rudda, který byl nedávno obviněn z držení drog, a dokonce i na chvíli z plánování vraždy dvou lidí (druhé jmenované bylo pro nedostatek důkazů staženo). To, že má věčný bohém určité potíže, dokazuje fakt, že ani v jednom videoklipu k čerstvému materiálu nefiguruje (album však ještě nabubnoval). Jeho absence prý zaskočila i zbývající členy, neboť na avizované natáčení v Londýně prostě bez omluvy nedorazil. V klipech tak za tohoto potížistu alternoval neznámý Bob Richards, kterého doporučil Stevie Young. Pro pořádek ještě doplníme, že Stevie Young je synovec Anguse a Malcolma, jenž právě za druhého jmenovaného strýčka bude nyní zaskakovat. Nejedná se však o žádného nezkušeného mladíka - Stevie je totiž pouze o rok mladší než Angus, neboť je synem nejstaršího ze sourozenců Youngových. Prostě taková menší rodinná telenovela.

© snuff.co.nz Je zřejmé, že vše výše uvedené na nahrávání desky vliv mělo. Skutečná fakta o přípravě "Rock Or Bust" se ovšem zřejmě dozvíme až za několik let, s odstupem, budou-li mediálně nepříliš komunikativní členové skupiny chtít. Nyní si však můžeme užít jejich hudbu bez dalších, možná nepříliš pozitivních faktů ze zákulisí a dost možná si vyslechnout jejich poslední studiové album.

Obě vypuštěné pecky "Play Ball" a titulní "Rock Or Bust" nenechaly nikoho na pochybách, že novinka opět žánrově opravdu nikam neodbočuje. Jednoduchý rytmus, výrazné kytarové riffy a ječák Briana Johnsona, který je stále v obdivuhodné hlasové formě. I videa k nim pořízená byla typickým produktem této hard-rockové legendy. Žádné překvapení se na úvod nekonalo a dle očekávání se nekoná ani po poslechu celé kolekce. O "Rock Or Bust" vlastně nelze nic moc nového a košatého říct. Recenze by se klidně mohla dle tradice smrsknout na suché konstatování, že jde o typické ejsíky.

Těžko říct, zda v tom má prsty ona avizovaná absence Malcolma coby významného skladatele AC/DC, ale přece jen se nakonec dá o novince ještě něco dalšího zmínit. Při srovnání s opravdu výbornou minulou nahrávkou "Black Ice" se nemůžu ubránit dojmu, že "Rock Or Bust" je spíš sbírkou B-singlů černého ledu. Jednotlivé písně na novince mají téměř vždy svého výraznějšího parťáka na minulém, komerčně veleúspěšném počinu. Srovnání "Dogs Of War" s "War Machine", "Hard Times" s "Black Ice" či "Rock The Blues Away" s "Anything Goes" se vyloženě nabízí a nejsou výjimkou. Na jejich obranu je ovšem nutné říct, že po tolika letech se neopakovat by byl prostě čirý zázrak. Pravdou ale je, že i když "Rock Or Bust" nabízí plno kvalitních a stále dobrých riffů, na jejich starších deskách, včetně té minulé, najdeme povětšinou lepší, výraznější a ikoničtější.

Svůj hit ale album má, a to v podobě vůbec první vypuštěné skladby "Play Ball". Zde se do atmosféry AC/DC budované čtyři dekády vnoříme nejsnáze, i přesto, že nad obsahem textu se můžeme jen pousmát. Půl špatného slova nelze říct ani o titulní písni, která desku otevírá a jejíž ústřední motiv si fanoušci nepochybně velmi rychle vtisknou do paměti. Ze zbylých písní asi nejvíce zaujme "Baptism By Fire" s opět výtečnou kytarou a příjemným retro feelingem.

Produkce se ujal Brendan O'Brien, který stál u mnohých milníků rockové historie a který měl na starosti i předchozí "Black Ice". O tom, že tento mistr odvedl výtečnou práci, snad nemusí být ani řeč. A o tom, že milovaní hard-rockeři natočili dobré album, také ne. Co na tom, že má chyby, že není perfektní, hlavně že je a že má stále šťávu. Vzhledem k současné situaci kolem kapely mám obavu, že dalšího řadového materiálu se také už nemusíme dočkat. Pánové nejsou nejmladší a problémů přibývá. AC/DC však zažili v minulosti už mnohé strasti, po kterých se znovuzrodili jako ten pověstný fénix. Jenže to je, jak říká klasik, již historie.