Vzhledem k celkové politice levičácké úderky Rage Against The Machine může vyznít vydání nové edice debutu k připomenutí dvacetiletého výročí od vydání nahrávky trochu podezřele. Veškeré ironické úšklebky by ale měly jít stranou, pokud si samotnou, pečlivě zremasterovanou nahrávku pustíte. Je to neuvěřitelné, ale i po těch dvaceti letech ani trochu nezestárla a dnes můžeme směle prohlásit, že jestli někdy protestní hudba dosáhla svého vrcholu, bylo to právě v roce 1992, kdy vyšlo eponymní album Rage Against The Machine.
Od úvodních tónů skladby "Bombtrack" po ty závěrečné ve "Freedom" jsme svědky kapely na vrcholu, v níž se vzácně sešly dvě obrovské osobnosti, které vytvořily jeden z nejsilnějších debutů v historii rockové hudby. Spojení brutálních kytarových riffů Toma Morella a především slov a hlasu Zacka de la Rochy bylo ve své době natolik silné a unikátní, že z něj nakonec všechno vyždímali již na první album, aby v budoucnu pouze bojovali se svým stínem. To ale nakonec není až tak podstatné, podstatné je to, že právě zde došlo ke kombinaci metalu a rapu v takové formě, která ovlivnila hned několik desítek kapel včetně celé nu-metalové vlny.
Málokdo ale dokázal být tolik přesvědčivý jako de la Rocha, jenž dokázal do svých textů dostat smysluplné sdělení, které pak z jeho úst znělo přesvědčivě s obrovským množstvím emocí a energie, a své kouzlo a význam si udržely i dnes. Navíc se nedá říct, že by se politická... číst dále
Vzhledem k celkové politice levičácké úderky Rage Against The Machine může vyznít vydání nové edice debutu k připomenutí dvacetiletého výročí od vydání nahrávky trochu podezřele. Veškeré ironické úšklebky by ale měly jít stranou, pokud si samotnou, pečlivě zremasterovanou nahrávku pustíte. Je to neuvěřitelné, ale i po těch dvaceti letech ani trochu nezestárla a dnes můžeme směle prohlásit, že jestli někdy protestní hudba dosáhla svého vrcholu, bylo to právě v roce 1992, kdy vyšlo eponymní album Rage Against The Machine.
Od úvodních tónů skladby "Bombtrack" po ty závěrečné ve "Freedom" jsme svědky kapely na vrcholu, v níž se vzácně sešly dvě obrovské osobnosti, které vytvořily jeden z nejsilnějších debutů v historii rockové hudby. Spojení brutálních kytarových riffů Toma Morella a především slov a hlasu Zacka de la Rochy bylo ve své době natolik silné a unikátní, že z něj nakonec všechno vyždímali již na první album, aby v budoucnu pouze bojovali se svým stínem. To ale nakonec není až tak podstatné, podstatné je to, že právě zde došlo ke kombinaci metalu a rapu v takové formě, která ovlivnila hned několik desítek kapel včetně celé nu-metalové vlny.
Málokdo ale dokázal být tolik přesvědčivý jako de la Rocha, jenž dokázal do svých textů dostat smysluplné sdělení, které pak z jeho úst znělo přesvědčivě s obrovským množstvím emocí a energie, a své kouzlo a význam si udržely i dnes. Navíc se nedá říct, že by se politická situace za těch dvacet let změnila k lepšímu a podobné to bude i s tou hudební, o čemž svědčí i umístění singlu "Killing In The Name" na prvním místě britského žebříčku v roce 2009.
Nová nahrávka vyšla hned v několika verzích, přičemž ta nejrozšířenější obsahuje hned dvě CD a dvě DVD přinášející spoustu bonusového materiálu. Pokud se stejně jako v našem případě rozhodnete pouze pro jednodiskovou verzi, čekají na vás kromě standardní desítky skladeb ještě tři bonusy v podobě živých nahrávek "Bombtrack", "Bullet In The Head" a "Take The Power Back" převzatých z b-stran singlů. Pro ty, co vlastní originální nahrávku, bude spíše zajímavější rozšířená edice, ale pro ty, co původní nosič mají už protočený a poškrábaný, že jim téměř nehraje, a pro ty, co z nějakého důvodu ještě s debutem Rage Against The Machine neměli tu čest, je "XX (20th Anniversary Edition)" povinnost. Ony totiž písně jako "Take The Power Back" nebo "Know Your Enemy" znějí i dnes stejně nezapomenutelně, jako zněly v době svého vzniku.
Komentáře