King Crimson - Lizard

Personální krasohled King Crimson se na třetím albu opět o něco pootočil. Na svých místech zůstali Collins s Tippettem, bratry Gilesovy u rytmiky ovšem nahradili Andy McCulloch (bicí) a Gordon Haskell, který se chopil jak baskytary, tak i většiny vokálů. Výrazně posílily jazzové elementy, barvy Frippových kytarových i syntezátorových partů potemněly a zhrubly a celkově je toto album experimentálnější a hůře stravitelnější, než první dvě.

Hned úvodní Cirkus obsahuje znepokojivé až hororové instrumentální pasáže, s nimiž Haskellova pěvecká linka svádí nerovný boj. Houštinou pochroumaných rytmů a zvuků se melodie ztěžka prodírá i v následující Indoor Games, ještě ztřeštěnější je groteskní reflexe rozpadu Beatles s názvem Happy Family, kde rozevláté elektrické piáno a flétnu rozmetávají osudové, uširvoucí kytarové akordy. Nervní atmosféru ukonejší až v závěru první poloviny akustická Lady of the Dancing Water navazující na křehkou zasněnost Cadence and Cascade z minulé desky.

Ten nejlíbívější okamžik ovšem přichází teprve nyní, stojí ale za to. Prince Rupert Awakes je jakousi první větou rozsáhlé skladby Lizard, která vyplňuje celou druhou stranu LP, u mikrofonu se v ní střídá Haskell s hostujícím Jonem Andersonem z Yes a její melodie je z rodu těch, které celý den nevyženete z hlavy. Na její vznešené kráse nemění nic ani narušitelské výpady mellotronu. Druhá část titulního kusu Bolero - The Peacock's Tale nejprve rozvíjí předchozí melodii v lyrických variacích, postupně ale dechy a piáno přecházejí do čím dál energičtějších jazzových synkop. Další oddíl se po krátkém zpívaném úvodu zvrhne do nepřehledného a místy agresivního potýkání různých nástrojů symbolizujícího bitevní vřavu a končí čistým tónem Frippovy kytary nad vzdalujícím se pohřmíváním basy a bicích. Krátký dovětek Big Top pak připomíná jakýsi polámaný flašinet nebo pouťovou kocovinu.

Lizard ve větší míře opouští modely rozpracovávané na předchozích albech, vydává se novými směry a po instrumentální i kompoziční stránce skýtá mnoho zajímavého. Fripp-kytarista směle ohledává masivnější a brutálnější zvukové možnosti svého nástroje a předjímá tak rockovější inkarnaci skupiny s Wettonem a Brufordem. Tady je zatím víc okouzlený jazzem a avantgardou, ale i s těmito inspiracemi nakládá velmi nekonvenčně a objevně. Opomíjené, nesnadné, přesto opět výborné album.