Dead Kennedys - Frankenchrist

Snahu být stále rychlejší, tvrdší a urputnější přenechali Dead Kennedys v polovině osmdesátek už jiným. Sami se na své třetí desce nazvané Frankenchrist naopak vydali za hranice ortodoxního hardcore punku, cestou volnějších temp, delších stopáží a složitějších struktur. V jejich písních ale i tak zůstalo dost dravosti a naléhavosti, což o jedovatě rýpavých textech Jello Biafry platí dvojnásob. Část fanoušků tahle změna kurzu přeci jen trochu namíchla, ale plnit přání posluchačů nikdy nebylo hlavní misí skupiny, tou je i nadále nesmlouvavé demaskování sociálních a politických zlořádů především v amerických souvislostech. Frankenchrist ji opět plní s břitkostí a vtipem, které staví skupinu o třídu výš než většinu jejich zdánlivě tvrdších následovníků.

Delší skladby v nižší rychlostní třídě dávají hudebníkům prostor k instrumentálně i dynamicky vypiplanějším výkonům. Těží z toho hlavně kytarista East Ray Bay ve svých vrstevnatých a členitých partech, pořád se ale všechno odehrává v zájmu razance a přehlednosti. Povedená je především druhá polovina alba, kde se nám řadí zběsilé rockabilly Jock-O-Rama zesměšňující život na amerických středních školách, kde je fotbal důležitější než studium, útok na povrchní video kulturu MTV-Get Off the Air, do něhož se vejdou zběsilé HC pasáže stejně jako mariachi trumpety, nebo na syntezátorech postavená At My Job, jejíž těžkopádný beat zdařile evokuje úmorně jednotvárnou šichtu někde v továrně. To nejlepší si ovšem kapela nechala na samotný závěr. Píseň Stars and Stripes of Corruption můžeme brát jako Biafrův politický manifest, jako nesmiřitelné a krutě jízlivé shrnutí jeho vztahu k americkému establishmentu. Navíc podpořené nesmírně šťavnatou a dravou hudbou. Skladba má přes šest minut, přesto ani na vteřinu nenudí a pořád je to punk jako řemen.

Nahrávka má i nějaké ty slabiny. Písně v první polovině vinou podobných temp poněkud splývají (s výjimkou čistě hardcoreové šlehy Hellnation) a Biafra-textař tu a tam sklouzne od bystrých postřehů a přesně mířeného sarkasmu k naivnější agitaci, většinou ale drží laťku v punkovém kontextu pořád zatraceně vysoko. Celkově si album Frankenchrist v diskografii kapely určitě roli otloukánka nezaslouží a srovnávat ho s prvními dvěma zářezy není právě fér. Názorně předvádí, že Biafrův kritický ostrovtip neuvadá a chuť na žánrové přesahy dokonce roste.