Priessnitz dali na své třetí desce "Hexe" (mimochodem, vloni vyšla také v reedici a po letech poprvé na vinylu) vale pověsti jesenických gotiků a postupně se přerodili: Na odiv vystavili svou melancholickou tvář, trochu obrousili hrany romantické rozervanosti, ponechali si ale do své hudby hluboko otištěný genius loci severomoravských Sudet.
S touto transformací jim v polovině devadesátých let pomohl producent Jan P. Muchow. Společně poslali do světa počiny "Seance" a "Potichu?", které vyšly pouhý rok od sebe a do koncertního playlistu na dlouhá léta napevno zasadily slušnou řádku hitů.
A pak se Priessnitz na dlouhou dobu (na své poměry) odmlčeli. Pravda, čtyřletá mezera mezi řadovkami byla teprve předzvěstí mnohem delší pauzy, každopádně po intenzivních devadesátých letech následoval podstatně pozvolnější přechod do nového tisíciletí. Zpět do hry vrátilo partu kolem Jaromíra Švejdíka album "Zero". Nula. Jako by v tom roce 2001 Priessnitz znovu začínali.
Desce "Zero" už klepe na pomyslné dveře čtvrtstoletí a nyní poprvé dostává podobu vinylu, který je - co se jeho výpravy týče - pojatý doslova spartánsky. Účelný přebal sice ve velkém formátu vynikne, uvnitř se ale posluchač dočká jen samotné černé placky v papírovém obalu. Alespoň vložený list s texty a dobovými fotkami, jako tomu bylo právě na loňské reedici "Hexe", kde k tomuto účelu posloužila plocha vnitřního obalu na samotnou desku, by nevadil. Nebo nějaká vzpomínková esej, krátký... číst dále
Priessnitz dali na své třetí desce "Hexe" (mimochodem, vloni vyšla také v reedici a po letech poprvé na vinylu) vale pověsti jesenických gotiků a postupně se přerodili: Na odiv vystavili svou melancholickou tvář, trochu obrousili hrany romantické rozervanosti, ponechali si ale do své hudby hluboko otištěný genius loci severomoravských Sudet.
S touto transformací jim v polovině devadesátých let pomohl producent Jan P. Muchow. Společně poslali do světa počiny "Seance" a "Potichu?", které vyšly pouhý rok od sebe a do koncertního playlistu na dlouhá léta napevno zasadily slušnou řádku hitů.
A pak se Priessnitz na dlouhou dobu (na své poměry) odmlčeli. Pravda, čtyřletá mezera mezi řadovkami byla teprve předzvěstí mnohem delší pauzy, každopádně po intenzivních devadesátých letech následoval podstatně pozvolnější přechod do nového tisíciletí. Zpět do hry vrátilo partu kolem Jaromíra Švejdíka album "Zero". Nula. Jako by v tom roce 2001 Priessnitz znovu začínali.
Desce "Zero" už klepe na pomyslné dveře čtvrtstoletí a nyní poprvé dostává podobu vinylu, který je - co se jeho výpravy týče - pojatý doslova spartánsky. Účelný přebal sice ve velkém formátu vynikne, uvnitř se ale posluchač dočká jen samotné černé placky v papírovém obalu. Alespoň vložený list s texty a dobovými fotkami, jako tomu bylo právě na loňské reedici "Hexe", kde k tomuto účelu posloužila plocha vnitřního obalu na samotnou desku, by nevadil. Nebo nějaká vzpomínková esej, krátký rozhovor. Možnosti se nabízely, leč zůstaly nevyužity.
Ale pořád máme co do činění s hudebním albem, a tudíž by tím podstatným měla zůstat muzika a to, jak to hraje. Priessnitz se na "Zero", tentokrát pod produkčním dohledem Pavla Větrovce, už nehledali. Natočili v zásadě pro svůj zvuk prototypické dílo, kde hrají prim zvonivé kytary Petra Kružíka a Švejdíkova melancholická ležérnost. Atmosféru tu a tam rozčeří smyčcový kvartet, který ale přece jen skladby jako "V samotách" nebo "Malej chlapec" poněkud zbytečně přislazuje. Připisuji to ale spíše dobovému úzu - následující dvě studiovky, "Stereo" a "Beztíže", už se plně otevřely syrovějšímu kytarovému zvuku.
Nosnou nit jedenácti písní představuje pro Priessnitz tak typický smutek. Ne nějaká plačtivost nebo bezvýchodná deprese, ale spíše jakési stoické žití v samotách, s hrnkem kafe, s cigaretou a zamyšleným pohledem skrze deštěm skrápěné okno. Ve Švejdíkových textech se ale odráží i jakési okouzlení světem kolem, křehkostí drobně magických, prchavých momentů, které život přináší.
Jaromír Švejdík je coby výtvarník velmi úsporný, používá jen omezenou barevnou paletu a hospodárné tahy. Jeho textařská metoda se v tomto směru neliší. Její síla tkví v poetické úspornosti i schopnosti výstižně vystihnout pocit - a o ten tu jde spíše než o příběhy.
Metaforický obraz "Jako sáček z igelitu / Prázdný a zbytečný / Padám nedoletím / Ale letím" znějící v písní "Na sever od ráje" dokonale trefuje onen stav melancholie, "Malej chlapec" zase dovede v pár slovech přesně vystihnout ztrátu nevinnosti. Nosná výchozí situace ve skladbě "Turista" "Asi mě zapomněli / možná vyměnili / asi mě zapomněli / trosečník" zhmotňuje pocit vyvržení, "V samotách" zase odráží ono výše zmíněné hledání drobných záblesků krásy v každodenním žití.
Vinyl nahrávce "Zero" sluší. Mastering lehce obrousil některé příliš ostré špičky původního zvuku, album zní měkce, vzdušně, podařilo se ho více otevřít do prostoru. Samotnému nosiči nelze co do kvality nic vytknout, hudbě do jeho drážek otištěné ostudu rozhodně nedělá. Trochu zamrzí nedotah v podobě scházejících jakýchkoliv materiálů, které by reedici dokázaly povýšit.
Priessnitz za celou svou kariéru dokázali vyprodukovat až nezvykle vyrovnanou sérii alb. I tak patří "Zero" k těm nejsilnějším a umožnilo kapele se nadechnout k další fázi kariéry, která ji dovedla až k jejímu konci v roce 2017. Třeba ale nakonec nebude definitivní. ]]>
Komentáře