No Doubt - Push and Shove

Strašně moc jsem doufal, že po poslechu šesté studiové desky No Doubt "Push And Shove" budu řvát nadšením a ptát se: "Proč vám to trvalo tak dlouho? Proč jedenáct let?" Jenomže stačil první letmý poslech a reakce je značně opačná. Ne proč, ale co vlastně trvalo tak dlouho? To za tu neuvěřitelně dlouhou dobu nebyla tahle čtyřka dát dohromady alespoň deset dobrých nápadů? Bohužel nebyla.

Pokud jde o samotnou jedenáctiletou mezeru, všichni vědí, že ta byla částečně kvůli (úspěšnému) sólovému experimentu Gwen Stefani a částečně také kvůli zvýšeným rodinným aktivitám. To vše ale skončilo v roce 2009, kdy se kapela dala opět dohromady, vyrazila na turné a objevily se první zprávy o chystaném albu, které se podle tehdejších informací mělo objevit o rok později. Nakonec vychází až nyní a je na něm znatelná autorská unavenost.

Ti, co mají No Doubt zafixované ještě z jejich ska-punkových začátků, jim pravděpodobně nemohli přijít na jméno už v roce 2001. Formace z Kalifornie tehdy otočila o sto osmdesát stupňů a po nepříliš podařené nahrávce "Return Of Saturn", s níž se marně snažila navázat na úspěch "Tragic Kingdom", přišla s "Rock Steady". Na té si ke spolupráci přizvala takové producentské hvězdy, jako jsou The Neptunes nebo William Orbit, a natočila nadprůměrné, hity nabité album, které ji právem vrátilo na vrchol. Následovala sólovka Gwen Stefani "Love.Angel.Music.Baby.", díky níž se zpěvačka stala opravdovou superstar a zkusila si spolupráci s kde kým, od Dr. Dre až po New Order. Je škoda, že nezůstalo osamoceno, protože následující "The Sweet Escape" už bylo jen pouhým odvarem. A pravě snad i proto byly do "Push And Shove" vkládány velké naděje.

Předem upozorňuji, že návrat ke kořenům se nekoná. Ale nečekejte ani druhé "Rock Steady", neboť novinka je ve výsledku bohužel příliš tuctová a až na pár výjimek přináší kolekci několikrát obehraných postupů. A přitom má tak skvělý začátek v podobě skladby "Settle Down". Východem načichlé intro, uvolněné dubové finále, rozjuchanost ve stylu "Hey Baby" a hlavně silný refrén. Ono Gwenino "I'm fine" se na vás rychle přenese a je škoda, že se jim tentokrát nepodařilo dát dohromady víc podobných momentů. Hned následující "Looking Hot" není nic jiného než jen zoufalý pokus znít současně, díky čemuž pouze ztrácejí svou identitu (kolega Věžník to hezky popsal v Audio Jukeboxu). A to samé platí i o "One More Summer".

Mnohem lépe dopadla spolupráce s hvězdným producentským duem Major Lazer a jamajským zpěvákem Busy Signal v titulní písni. Sama kapela jej považuje za své "Bohemian Rhapsody" a míchá na něm ska, dancehall, rock, elektroniku a světě, div se, ono to funguje. Tady ale veškeré experimentování začíná i končí. Škoda. Ze zbytku alba pak nejvíce vyčnívá chytlavá electrobalada "Easy" (tipuji jako další singl) a "Sparkles" - jedna z mála skladeb, která by se neztratila na "Rock Steady". Zbytek pak zní buď jako něco, co se nevešlo na sólové nahrávky Gwen ("Gravity", "Heaven"), nebo jako totální omyl (country balada "Undone").

Co mi vadí nejvíc, je, jak málo zní album organicky. Tony Kanal, Adrian Young a Tom Dumont jsou skvěli muzikanti, jenže deska je přeprodukovaná a nástroje jsou z velké části utopeny pod efekty a elektronikou. Vina by mohla jít na triko Markovi Stentovi, který měl na starosti produkci, ale Stent je známý především tím, jak umí plnit přání hudebníků a do tvůrčího procesu nezasahuje. Do budoucna by to chtělo najmout někoho, kdo kapele pomůže umělecky. Skladba "Push And Shove" je důkazem, že bychom se mohli v budoucnu od No Doubt ještě dočkat zajímavých věcí.