Dirty Three - Ocean Songs

Strašně mě zajímalo, co dělal Warren Ellis předtím, než si ho Nick Cave přetáhl do The Bad Seeds, Grindermana a než s ním začal psát soundtracky...

Pokud jste na tom byli s Drity Three tak, jako donedávna já, mohly by vás škatulky a tagy kolem nich pěkně zmást. Folk? To není pravda. A s post rockem nemají nic společného (za sebe hlasuji, aby se dělal rozdíl mezi škatulkami post rock a instrumental, nebo dělal snad Beethoven post rock?). Já bych řekl slowcore, ale tohle je prostě tak jedinečná věc, že nemá cenu něco takového rozebírat (jasně, jako by někdy vůbec mělo).

Jistě že hlavní postava je zde Ellis, ale deska by bez jeho spoluhráčů pochopitelně ztrácela na kvalitě. A to dost výrazně. Bubeník Jim White (můžete ho slyšet též na deskách PJ Harvey, Billa Callahana, Cat Power...) zde z bicích udělal druhý sólový nástroj. Bicí můžou znít i velmi romanticky. Kytarista Mick Turner a jeho velmi úsporná hra drží rytmus. Čtvrtým hráčem je ticho a pátým v několika skladbách David Grubbs (Codeine) na klavír. U jiných emočně náročných desek se můžete ztotožnit s hlasem zpěváka a svalit část viny na něho, protože on to přece prožil, napsal a zazpíval, on je ten špatný, já se jen vezu... Ne tak na Ocean Songs, kde nezazní vokál ani jednou, žádný náznak lidskosti, ani v nejmenším.

Šedesát šest a půl minuty se zdá jako dlouhá doba, ale ve skutečnosti je to strašně málo. Ani jedinkrát jsem ve skrytu duše nepomyslel na to, že bych něco přeskočil. Ani na konci desky, kde si Dirty Three vytvořili prostor pro skvěle vygradovaný šestnáctiminutový opus, absolutní vrchol, Deep Waters, po němž následuje jen klavírem doprovázený závěr Ends of the Earth. Symbolické.

Tohle je deska z kategorie ,‚nejlepší na světě‘‘. Tedy záleží na tom, jak moc velcí jste masochistí a zda jste ochotní nechat se mučit. Hudba na Ocean Songs je tak křehká, tak intimní, tak úžasná... Dá se poslouchat jen v noci, za úplného ticha, protože při jejím poslechu vás bude rušit i vlastní dech a tlukot srdce. 100% emo. Strávil jsem hodiny bez pohnutí, aby mi neunikl ani jediný tón. Hodiny přemýšlení o tom, že všechno, o čem jsem byl přesvědčen, že byla ta nejsprávnější rozhodnutí, byly ty největší chyby. Moje dosavadní směřování není stoupání vzhůru, ale strmý pád dolů. Hodiny a hodiny nekonečné samoty, tmy a pocitů absolutní prázdnoty. Čeho jsem chtěl, už jsem dosáhl, a zbytek je příliš vzdálený, zbytečný, nebo špatný. Nemám co říct, nemám kam jít. Možná konec, možná jen další špatné období, ale já si k němu nemohl vybrat lepší desku, protože ke mně promluvil Bůh skrze housle Warrena Ellise. Nemusím chodit do kostela, protože poslouchám Dirty Three. Tohle je Boží hudba. Boží, v barokním smyslu slova, jestli mi rozumíte. Co Bůh? Člověk? Nejlepší recenze, která by vystihla tuhle desku, by byla ona báseň Bedřicha Bridela. Stačilo by jen Boha nahradit Warrenem Ellisem.