100 %
Sleep Token - Even In Arcadia
přijeli coby černý kůň na Rock For People 2023, čekal na ně sice plný stan, stále ale šlo i na poměry festivalu o jedno z výrazně...
80 %
Viah - Saudade
viah se pořád mění a nezůstává na místě. Když Vi Tranová začala pod tímto pseudonymem tvořit, nejprve vydala v roce 2018 debutové...
80 %
Car Seat Headrest - The Scholars
The "Scholars" nás zavádí na imaginární univerzitu Parnassus, kde se setkáváme se skupinou studentů, kteří se každý po svém snaží...
80 %
Behemoth - The Shit ov God
Na posledním albu "Opvs Contra Natvram" začala Behemoth trochu dohánět vlastní velikost. Po čtvrtstoletí na scéně v té době sahali na...
90 %
Fallgrapp - Anthropos
Fallgrapp nechali nahrávku důsledně dozrát, aby základní koncept témat pořádně rozpracovali do významného zamyšlení, s nadhledem a...
80 %
Tereza Mašková - Růžová Lucerna live
Tereza Mašková vytrvale už od svého vítězství v SuperStar v roce 2018, právě první vystoupení v Lucerně v listopadu 2023 se dá...
13.11.2020 - 0:48 | Meca76
Pokračovanie klasiky Among The Living z roku 1987 by bolo pre spoločnosť Anthrax krokom späť , ale iba spravodlivo. State Of Euphoria , ich štvrtý celovečerný film, ukázal začiatky miernej zmeny smeru kapely, ktorá by bola výraznejšia v 90. rokoch Persistence Of Time , odklonila sa od priameho Thrash of before k viac dotknutej Prog. Hudobne je kapela vo forme, najmä pokiaľ ide o bubnovanie Charlieho Benanta, ktoré je vďaka svojráznej produkcii dobre počuteľné na ostatných nástrojoch, a zatiaľ čo Scott Ian a Dan Spitz sú svojím obvyklým napätým a technickým ja, ich hra sa zdá pochovaná. pod vrstvou šmuhy, ktorá spôsobuje frustrujúce počúvanie.
Každopádne sa jedná o veľmi solídny album na úrovni a to zatratene.
25.04.2012 - 23:00 | DarthArt
Mezi začátky Anthrax a jejich období se zpěvákem Johnem Bushem se nachází zhruba pětileté období, které je mi naprosto cizí. Zjednodušeně řečeno, období slavných alb s Joeyem Belladonnou. I když je kapela všeobecně velmi uznávána a já to respektuji, z vlastního pohnutí bych je vůbec nezařazoval do tzv. velké thrashové americké čtyřky, protože produkce Anthraxu je zkrátka o třídu níž než Metalliky, Slayer a Megadeth. U alba State of Euphoria se to projevuje tím, že ač se jedná o klasickou anth.-desku, baví mě na ní jen některé pasáže, třeba cover Antisocial nebo refrény v Who Cares Wins, ale album jako celek mě nehorázně nudí a některé skladby ani nemůžu vydržet do konce (zvlášť při šesti-, sedmiminutových stopážích). Zvláštní, přitom ji tolik lidí považuje za klasiku. Mě ale po těch desíti pokusech už asi nikdy šmakovat nebude...