Proč vlastně spousta lidí nedá na Beach House dopustit, ať už udělají cokoliv? Odpověď mě napadla, když jsem si v nedávném rozhovoru Respektu s Jáchymem Topolem přečetl jeho odpověď na otázku, jak ho změnila zkušenost se smrtí blízkých. „Já o tom vlastně pořád nedokážu mluvit. V takovejch těch ‚psychology bullshit‛ knihách se píše, že to musíš zpracovat. Jenže i když to zpracuješ, dál to máš ve snech.“
Právě o Beach House se nejčastěji zkratkovitě mluví jako o snové kapele. A opravdu, jejich hudba dokáže evokovat neuchopitelnost snů, jejich vzájemné prolínání, nejasné významy, nedokončenost. A taky bezbřehou krásu podvědomí, prostoru, v němž jde rozum stranou a necháme se prostě jen někam, bůhví kam, unášet. Mluvím o pocitu, který dokáže vzbudit třeba Bobby Vinton a jeho Blue Velvet. Beach House jsou z kapel, jejichž fanoušci se vyznávají z toho, jak jim kapela pomohla přežít špatné období, když jim ukázala, že v tom nejsou sami. Klišé? Možná. Právě tyhle kapely si ale lidi brávají za své a nedají na ně dopustit, ať už udělají cokoliv.
Pokud už máte „své“ kapely jinde, dá se očekávat, že budete kritičtější. Můžete se třeba dovolávat příkladu Cocteau Twins, kteří svůj zvuk a obecně žánr neustále zkoušeli posouvat, kterým když něco začalo až podezřele vycházet, šli od toho raději pryč. Takže jako obdivovatel Liz Fraser řeknete: „Byla by to ztracená příležitost, kdyby Beach House používali svůj talent... číst dále
Proč vlastně spousta lidí nedá na Beach House dopustit, ať už udělají cokoliv? Odpověď mě napadla, když jsem si v nedávném rozhovoru Respektu s Jáchymem Topolem přečetl jeho odpověď na otázku, jak ho změnila zkušenost se smrtí blízkých. „Já o tom vlastně pořád nedokážu mluvit. V takovejch těch ‚psychology bullshit‛ knihách se píše, že to musíš zpracovat. Jenže i když to zpracuješ, dál to máš ve snech.“
Právě o Beach House se nejčastěji zkratkovitě mluví jako o snové kapele. A opravdu, jejich hudba dokáže evokovat neuchopitelnost snů, jejich vzájemné prolínání, nejasné významy, nedokončenost. A taky bezbřehou krásu podvědomí, prostoru, v němž jde rozum stranou a necháme se prostě jen někam, bůhví kam, unášet. Mluvím o pocitu, který dokáže vzbudit třeba Bobby Vinton a jeho Blue Velvet. Beach House jsou z kapel, jejichž fanoušci se vyznávají z toho, jak jim kapela pomohla přežít špatné období, když jim ukázala, že v tom nejsou sami. Klišé? Možná. Právě tyhle kapely si ale lidi brávají za své a nedají na ně dopustit, ať už udělají cokoliv.
Pokud už máte „své“ kapely jinde, dá se očekávat, že budete kritičtější. Můžete se třeba dovolávat příkladu Cocteau Twins, kteří svůj zvuk a obecně žánr neustále zkoušeli posouvat, kterým když něco začalo až podezřele vycházet, šli od toho raději pryč. Takže jako obdivovatel Liz Fraser řeknete: „Byla by to ztracená příležitost, kdyby Beach House používali svůj talent jen na psaní hezkých písní, aniž by přidali cokoliv podstatného do žánru, který dělají.“ Nová deska je o dost kytarovější než předchozí Depression Cherry (a je to jedině dobře, Alex Scally hraje s podobně krásnou úsporností jako Nick Zinner v Yeah Yeah Yeahs). Její zvuk je méně filmový a nálada o něco pochmurnější. Vlivy shoegazu byly u Beach House slyšet už dřív, byť nikdy v takové míře. Často si říkáte, kdy už se konečně nechá kapela strhnout a upadne do hlukového transu, ale zatím se vždy poctivě vrátí. Jako by se právě volného pádu, provedení něčeho bez sebekontroly, báli ze všeho nejvíc.
Pokud jsem ale vytáhl Cocteau Twins, slušelo by se v zachování rovnováhy zmínit i to, že Beach House odvážně vydali dvě nové desky v rozmezí stejného počtu měsíců. Možná dělají chyby a kroky vedle, když vymýšlí, co se sebou, ale nezjednodušují, nikomu nejdou na ruku. Hezkým příkladem je jejich vymezení se proti Volkswagenu, který potom, co ho odmítli, ve své reklamě použil hudbu, která byla trapnou kopírkou jejich písně Take Care. Ono by totiž šlo trochu je upravit, ořezat a pak hezky zabalené draze prodat. To nejdůležitější ale je, že i po skoro deseti letech s Beach House se pořád ještě můžeme dohadovat, jestli někdy dosáhnou významu Cocteau Twins, namísto toho, abychom už jen stádně poslouchali jejich korporátní snění.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #56.
70.59%
74.55%
Komentáře