Beata Hlavenková - Žijutě

Projekty Eternal Seekers a Baromantika (oba s Lenkou Dusilovou) v podstatě odrážejí žánrové cesty, kterými si Beata Hlavenková prošla a na kterých nabrala zkušenosti nejen s improvizací. Důležitým milníkem se pak stalo její minulé album "Sně", na němž se prvně představila jako sólová zpěvačka a nastínila, kam by se její následné kroky mohly vydat. Vsuvkou před letošní nahrávkou "Žijutě" se stala práce na soundtracku k filmu "Zátopek". První skladba z nové řadovky "Pořád je to tak" posléze poodhalila, jaká překvapení na desce můžeme očekávat.

Základem se stal zvukový design, na kterém Beata primárně spolupracovala s Patrickem Karpentskim, ve zmíněném pilotním singlu pak s Lukášem Duchovičem. Změna přístupu napomohla tomu, že pokud "Sně" v tomto ohledu hovořily jen v náznacích, na "Žijutě" je příklon k jiným žánrům mnohem patrnější. Zároveň se nedá tvrdit, že by novinka byla ryze popovou deskou, která opouští jazzové podhoubí. To bylo vždy základem tvůrčího universa Hlavenkové a zůstává jím nadále, jen na první poslech jsou písně mnohem přístupnější, byť je nelze jednoznačně stylově zaškatulkovat. Tato multižánrovost hlavní aktérce sluší, podporují ji navíc komorní texty. To vše dohromady vytváří pestrou krajinomalbu nálad a emocí.

Tmelicím elementem hudby je (jako vždy) nepřehlédnutelná hra na trubku Oskara Töröka. Vplouvá do melodií jako precizně zamířená střela, jež kompozici ozvláštní a projasní svou hravostí a důmyslností. Přibylo využití klávesových instrumentů či programmingu, a ačkoliv je "Žijutě" z většiny spíše poslechové dílo, nabízí i nějaké ty hybné prvky. Třeba rozechvěle roztančená "Bosá" (zpívaná ve slovenštině) se pohybuje v decentních odstínech latinských vlivů, snová "Zahrada" je zase vystavěná na výraznější kytarové hře a bubenickém umu Tomáše Neuwertha. Protipólem je krásný, částečně a cappella kus "Pořád je to tak", v němž se i lidský hlas stává nástrojem, jenž je prohnán efekty a stává se stavební jednotkou melodických ornamentů.

Na albu je i několik hostů. Thom Artway zpívá v "Pořád je to tak" i v následné "Větě", která se věnuje tématu současné komunikační (nejen té na sociálních sítích) a vztahové reality. Houslistka Gabriela Vermelho svým partem rozplétá naléhavost "Komíhání". Vojta Nýdl s basklarinetem a vokálem ozvláštnil jedinou zhudebnělou báseň "425 - Dobrý den, noci". Její autorkou je Emily Dickinson, v jejímž rodišti (Amherst ve státě Massachusetts) Beata nějakou dobu žila během svého pobytu v USA.

Ve většině případů jsou tedy texty nové, autorské, mnohdy psané Hlavenkové přímo na tělo. "Bosá" a hned úvodní preludium "Oka mih" pocházejí od Martina Vedeje, jehož verše se objevily již na předchozí řadovce ("Plávala"). Druhý zmíněný kus je pohledem na prožitý časový úsek a symbolickým pojítkem k dalším textům. Nutno říct, že tato lyrika skladbám sluší.

"Když padá sníh" je o pozdním podzimu, první sněhové vločky dává do souvislosti s průběhem lidského života. "Běžím" by klidně mohlo být ohlédnutím za "Zátopkem", všímá si toho, že všichni někam zbytečně spěcháme, a možná tak zbytečně přehlížíme potřebné skutečnosti a okamžiky. O "Komíhání" již řeč byla, ta funguje jako brána k již několikrát zmíněné "Pořád je to tak", ale primárně k závěrečné části kolekce.

Tu tvoří dvojice songů, které jdou až na dřeň lidských emocí. "Sovám" je lehce uhrančivý téměř šanson s až démonským recitativem Oty Klempíře, který ctí pomalé tempo písně a vyžívá se v její gradaci. "Píšu ti" je dojemné rozloučení s Davidem Stypkou. Skladba vznikla již dříve a byla původně zamýšlena do snímku "Dukla 61". Její poselství nabralo mnohem intenzivnější odkaz po zpěvákově náhlém odchodu. Je to velmi smutná rozlučka s nejbližšími, která bere dech.

Je radost sledovat, kam se Beata Hlavenková ve své tvorbě posouvá. Jak s lehkostí nahlíží nejenom na hudební svět, vstřebává nové poznatky, zkušenosti, které posléze zapracovává s pečlivostí zacílenou na zvukový detail. "Žijutě" je nejpřístupnějším počinem z její diskografie, zároveň si přesto uchovává charakteristickou multižánrovost, kterou posluchač musí postupně nasát a nechat prožít. Nechte se lapit.

P. S.: Autorka své nejnovější dílo pokřtí nakonec až ve středu 2. února 2022 v pražském Divadle Archa za doprovodu své Kapely Snů a dalších hostů.