Bruno Mars - The Romantic

Novou řadovku nevydal skoro dekádu, přitom vlastně nikdy úplně nezmizel. Bruno Mars vyslal koncem února do světa další vypiplané album, a i když se dá očekávat, že v Česku nezafunguje tolik jako v zahraničí, bezpochyby o něm při udělování výročních cen ještě hodně uslyšíme. Ostatně jako v jeho případě vždy.Hledání novodobého krále popu se nám jaksi zaseklo. Zatímco ještě před zhruba dekádou se zdálo být zřejmé, že kandidáti na pomyslné převzetí žezla po Michaelu Jacksonovi se nám šikují do fronty, aktuální desetiletka jako by celý souboj o toho nejlepšího mezi muži upozadila a soustředila se spíše na dámy - Taylor Swift, Beyoncé, Miley Cyrus, Katy Perry, Adele, Dua Lipa, Lady Gaga, Shakira, Karol G a mnohé další plnily titulky dalšími a dalšími pokořenými rekordy.

Ovšem pokud jde o pány, hovořilo se spíše o kapelách - vzhůru začali stoupat Sleep Token, Don Broco nebo Ghost, vrátili se Linkin Park, Guns N' Roses i Oasis. Výjimku z pravidla tvoří úkaz jménem Yungblud.

Mužský popový svět měl odjakživa výhodu v tom, že v něm konkurence nikdy nebyla tak velká. Kdyby ano, těžko bychom do dnešních dní udržovali v povědomí třeba Robbieho Williamse, který za posledních dvacet let mnoho hitů nesložil. Scéna se ale v posledních letech stabilizovala a i ti, o kterých se v desátých letech hovořilo jako o nových šampionech, dnes spíše jen drží pozice, než že by výrazněji rostli - Ed Sheeran, The Weeknd, Justin Timberlake, Usher, Pharrell Williams, stále trochu nespravedlivě podceňovaný Jason Derulo nebo postupně uvadající John Legend.

Ti všichni mají za sebou obrovské úspěchy, hledáme-li ale jejich velké hity z posledních let, mnohdy narazíme na to, že ty písničky jsou mnohem starší, než se na první dobrou může zdát - "Shape Of You" pochází z roku 2017, "Blinding Lights" z covidového období roku 2020, "Can't Stop The Feeling" z roku 2016, "Happy" dokonce už z roku 2014. Tedy z toho stejného, kdy vznikl i "Uptown Funk" Marka Ronsona a Bruna Marse.

Donedávna šlo o poslední gigantický hit, který i po těch letech neztratil nic na své chytlavosti a svěžesti. A ne že by snad ostatní od té doby nic nevydali, jen to - jak už bylo řečeno - byla alba a singly spíše potvrzující dobyté pozice než kousky atakující nové výšiny.

Na rozdíl od všech ostatních se ale u "Uptown Funk" Bruno nezastavil a už v roce 2016 vydal svou zatím poslední regulérní řadovou desku "24K Magic" se stejnojmenným a taktéž obrovským hitem a kupou dalších povedených singlů navrch. Nezaslouženě a ve stínu dřívějších úspěchů zůstal další přírůstek diskografie - projekt Silk Sonic z roku 2021 -, na kterém se sešel s Andersonem .Paakem, kde soulovou hudbu mistrů sedmdesátých let oba pánové vytěžili naplno. Byly z toho další čtyři Grammy z jeho dosavadních šestnácti (!!!).

A ačkoliv se i u Bruna Marse mohlo zdát, že zůstává stabilizovaný a nic většího než "Uptown Funk" už nepřijde, rok 2024 přinesl další mimořádný úspěch - "Die With A Smile" s Lady Gaga se instantně stalo klasikou a dle čísel i oficiálně největší písní daného roku. Na její srpnové vydání navíc už v říjnu navázal další obrovský hit - lehce protivný, ale přesto nesmírně úspěšný singl "APT." s k-popovou zpěvačkou Rosé z tehdy pauzírujících Blackpink. Jako by se téměř všechno, na co Bruno sáhne, proměnilo ve zlato.

Čtvrtá studiovka "The Romantic" tak sice technicky vzato vychází až po deseti letech od poslední standardní řadovky, z výše uvedeného ale vyplývá, že zpěvák se v žádném případě nikam neztratil a prakticky už od roku 2010, kdy mu vyšel první singl "Just The Way You Are", zásobuje svět písněmi těch nejvyšších kvalit.

Do jisté míry mu navíc cestu k nesmrtelnosti umetli kolegové, které letos postupně uvidíme v Praze - Ne-Yo, Akon, Pitbull i Flo Rida v nultých a desátých letech Brunovi solidně šlapali na paty, protože kromě popu přišli také s r'n'b, soulem a nejedním ryze tanečním hitem, kterým ovládli parket diskoték po celém světě. Jejich aktuální situace ale napovídá, že v nejbližší budoucnosti budou spíše koncertovat se svými největšími hity než skládat nové, s nimiž by své starší úspěchy překonávali. Jedinou seriózní konkurenci tak může mít zpěvák momentálně jen v Harrym Stylesovi.

Mars tak do roku 2026 vstoupil s kolekcí, která by mu bez větších problémů mohla zajistit další gramofonky do sbírky, a pokud si kariéru nepokazí další kokainovou kauzou jako v roce 2010 nebo do hry nevstoupí další muzikant, který by jej, jako už opakovaně v minulosti, obvinil z plagiátorství, mohli bychom se seriózně bavit o tom, že v mužském popu by se číslem jedna mohl stát právě Bruno. Spíše než o kvalitách nové studiovky to ale bude patrně záviset na tom, zda své aktuální turné bude mít zájem prodloužit i do dalších let.

"The Romantic" je ale každopádně kvalitní album. I tentokrát na něm najdete ozvěny hudby dávno minulé, kdy se začíná v padesátých letech a končí v současnosti. Bruno se nesnaží inovovat jako ještě nedávno Justin Timberlake ani si nehraje s elektronikou tolik co The Weeknd. Jeho cílem je vracet nás do časů Stevieho Wondera, Marvina Gaye, Michaela Jacksona a dalších velikánů černé muziky a ukazovat zas a znovu, že soul, r'n'b a funk mají své místo i v současnosti.

Pokud hledáte klíč k úspěchu tohoto interpreta, nevězí ani v inovativnosti, ani v marketingu, ale v perfekcionismu. Právě tato vlastnost jej totiž nutí jednotlivé skladby pilovat tak dlouho, aby nic, co vydá, nesklouzlo k průměru. Skvěle to ukazuje jednoznačně nejsilnější nová píseň, úvodní singl "I Just Might". Cit pro rytmus, skvělý refrén, chytlavost, sbory odkazující na minulost a opět takřka instantní hitovost, kterou je rodák z Honolulu, jenž si v dětství hrál na Elvise Presleyho, už pověstný. Stačí jeden poslech a hned víte, že tento song bude fungovat po celém světě.

Dalším potenciálním hitem by mohla být netrpělivě uhánějící "On My Soul", kde ji všechny ty dechy, sbory a pěvecké exhibice pozvedávají mezi mimořádně vydařené kousky Brunova repertoáru. Na první dobrou nenápadné, ale mnoha odkazy na klasiku plné kousky jsou "Something Serious" a "Cha Cha Cha", tedy věci, které v České republice patrně nezafungují jinde než na lekcích latinskoamerických tanců, ale ve Střední a Jižní Americe by tyto skladby mohly způsobit solidní pozdvižení.

Za potenciální zaváhání by se daly považovat balady - právě v nich je zpěvák i díky svému mimořádnému, tříoktávovému hlasu dlouhodobě nesmírně silný. Nicméně jak singl "Risk It All", tak "Nothing Left" aktuálně nepůsobí jako něco, co by mělo potenciál trumfnout velké hity z minulosti jako "When I Was Your Man" či jaksonovskou "Versace On The Floor".

Pochvalme však alespoň kvarteto dechařů (Dwayne Dugger, Enrique Sanchez, Jimmy King a Kameron Whalum) odvádějící nejen v úvodu desky výbornou práci. Snad jen song "Dance With Me" by dojem z ploužáků mohl zvrátit, protože to je tak procítěný, sladký a patetický kousek, že u něj snad nelze použít jiné než lehce hanlivé slovo oplodňovák. Uvidíme, zda na něj tvůrci ukážou a pošlou ho do rádií.

Za zmínku ale určitě stojí ještě i na první poslech nenápadná "God Was Showing Off", za jejímž zvukovým kabátkem stojí jak trumpetista The Roots, tak spolupracovníci Dana Auerbacha z The Black Keys. Škoda jen toho banálního textu, což je ostatně problém nahrávky jako celku, neboť obraty typu "pojď se mnou na parket" a "ty jsi tak krásná" se to tady jen hemží. Kdo by však chtěl album plísnit právě za textovou stránku, nejspíš ještě v životě mnoho soulu a funku neslyšel.

Zpěvákovým fanouškům - a pro ty v České republice to platí obzvlášť - však nové album nemusí být po chuti především proto, že na něm tentokrát nenajdou tolik svižných pecek ovlivněných dřevním rock'n'rollem, jakými bývaly "Runaway Baby" nebo "Locked Out Of Heaven". Místo toho se interpret pouští více než kdy dřív do latinskoamerických zvuků spíše ve stylu Rickyho Martina nebo Juanese, což jen nahrává tomu, aby se aktuálně vydal dobýt nová teritoria.

Turné po Americe mimo Spojené státy a Kanadu však zatím neoznámil, stejně tak na své zastávky zatím ještě stále čekají fanoušci v Asii, dá se tedy očekávat, že u bezmála osmdesáti prozatím ohlášených koncertů nejspíš nezůstane. A kdyby právě k oznámení další části šňůry vyšel jako příští singl "Cha Cha Cha" nebo "Something Serious", dávalo by to marketingově velký smysl.

Pouze jedenatřicetiminutová kolekce jeho už tradičně pouhých devíti skladeb vznikala v posledních třech letech především za pomoci producenta, který si říká D'Mile a na svém kontě má spolupráce s Mary J. Blige, Rihannou, H.E.R. nebo Janet Jackson. K němu se přidali ještě Philip Lawrence, Brody Brown či James Fauntleroy, přičemž v druhé položce tracklistu najdete přiznaný fragment hitu "Slow Motion" rappera Juvenilea.

A jakkoliv zde producenti odvedli výbornou práci, je to především početná doprovodná kapela plná skutečných muzikantů, která na koncertech i na předávání hudebních cen bude dodávat Brunovu euforickému přednesu tu pravou šťávu. Není ostatně divu, že jednou z jeho předskokanek se stane i britská zpěvačka RAYE. Kdo ji naposledy viděl v O2 areně, musí chápat, že aktuálně opět nezadaný zpěvák a manžela věčně hledající diva si musí skvěle rozumět.

Takže jak to tedy bude s tím králem popu? Nejspíš zatím nijak. Justin Timberlake po své opilecké kauze a několika výtečných, avšak nikoliv excelentních, albech svůj náskok ztratil a aktuálně čtyřicetiletý Peter Gene Hernandez, jak se Bruno jmenuje doopravdy, by jej teoreticky nahradit mohl. Minimálně díky tomu, že mu novinka znovu navýší už tak nadstandardní počet opravdu mimořádně úspěšných hitů. A i když to nebude jeho nejúspěšnější album, minimálně mu pomůže neztratit na síle a dosavadní vrchol ještě o malý kousek pozdvihne.

Záleží ale také na tom, jak se mu bude dařit na všech světadílech, nejen v Americe. Ta mu dávno podlehla, protože jí připomíná její bohatou hudební minulost. Není ale náhoda, že krátce poté, co se pustil do k-popu, nyní zkoumá i zákoutí latina. A dohánět musí i jiné rekordy - streamovací, ale především koncertní, v nichž je zrzavý písničkář hodně napřed.

Doufejme proto, že fotbalové stadiony za rok či dva vystřídají s logickým opadnutím zájmu (a ceny) o poznání menší hokejové haly. Dosud jediná návštěva České republiky v roce 2013 totiž zůstává i po dlouhých třinácti letech nezapomenutelná. A chtělo by to repete.