Jestli se někomu podařilo dokonale zachytit frustraci ze dvou pandemických let, jsou to slovenští Čad. Obešli se ale bez ukazování prstem i přesného pojmenování věcí. Nevadí to. Jejich album "Medvede" je natlakované vnitřním hněvem, který se postupně hromadí uvnitř každého z nás. Slovenští válečníci natočili dílo, které je katalyzátorem těchto stavů, prostředkem, jak je ventilovat.
Čad byli vždycky hodně nasratá kapela, "Medvede" ale, snad kvůli vnitřnímu pnutí uvnitř muzikantů, kteří jsou z velké části připraveni o to, co mají nejradši, tedy živé hraní, je tady ten hněv nejpatrnější za dlouhou dobu. Ale opět - nikoliv prvoplánově.
Nástup nahrávky připomíná záplavovou vlnu, která podtrhne nohy. Proud ostrých riffů a rychlých bicích okamžitě strhne, posluchače těch necelých čtyřicet minut drtí, přežvykuje a převrací a na konci ho vyplivne ven čistšího o pár vnitřních démonů - alespoň tedy do té doby, než dojde na další poslech.
Čad neexperimentují, prim u nich vždycky hrály spíše drtivý tlak a tah na branku, jak v hudbě, tak v textech. To však neznamená, že by to byla muzika bez nápadu, bezhlavá rubanice, která je mnohdy vydávána za intenzitu a tlak. Tu je na rychlou rytmiku Valéra Tornáda položena překvapivě vláčná kytara, a vytváří tak působivé napětí ("Ku dnu"), jindy zase muzika až neobvykle zpomalí, jako v monumentální dvojpísni "Loď bláznov"/"Stroskotanci", která je intenzivní právě svou jinakostí, jíž z... číst dále
Jestli se někomu podařilo dokonale zachytit frustraci ze dvou pandemických let, jsou to slovenští Čad. Obešli se ale bez ukazování prstem i přesného pojmenování věcí. Nevadí to. Jejich album "Medvede" je natlakované vnitřním hněvem, který se postupně hromadí uvnitř každého z nás. Slovenští válečníci natočili dílo, které je katalyzátorem těchto stavů, prostředkem, jak je ventilovat.
Čad byli vždycky hodně nasratá kapela, "Medvede" ale, snad kvůli vnitřnímu pnutí uvnitř muzikantů, kteří jsou z velké části připraveni o to, co mají nejradši, tedy živé hraní, je tady ten hněv nejpatrnější za dlouhou dobu. Ale opět - nikoliv prvoplánově.
Nástup nahrávky připomíná záplavovou vlnu, která podtrhne nohy. Proud ostrých riffů a rychlých bicích okamžitě strhne, posluchače těch necelých čtyřicet minut drtí, přežvykuje a převrací a na konci ho vyplivne ven čistšího o pár vnitřních démonů - alespoň tedy do té doby, než dojde na další poslech.
Čad neexperimentují, prim u nich vždycky hrály spíše drtivý tlak a tah na branku, jak v hudbě, tak v textech. To však neznamená, že by to byla muzika bez nápadu, bezhlavá rubanice, která je mnohdy vydávána za intenzitu a tlak. Tu je na rychlou rytmiku Valéra Tornáda položena překvapivě vláčná kytara, a vytváří tak působivé napětí ("Ku dnu"), jindy zase muzika až neobvykle zpomalí, jako v monumentální dvojpísni "Loď bláznov"/"Stroskotanci", která je intenzivní právě svou jinakostí, jíž z alba vystupuje a epickým způsobem jej uzavírá.
Hněv, naštvanost, ale i smutek, radost a humor. Emocionální pole, které Čad na svém aktuálním počinu nabízejí, je vcelku široké. Je tu prostor pro nostalgické vzpomínky na počátky metalu v česky zpívané hitovce "Železný mejdan", pádnými slovy "Hl’adám hĺbku toho smútku / Ten prameň čo sa premenil / Na šiernu rieku v mojich žilách / Most kamenný nad sútokmi" se ve skladbě "Démon smútku" noří do duše prosycené temnými myšlenkami.
Temné vize budoucnosti ve "V meste sú medvede" střídají hříčky jako "Buldozer", jinde se zase Čad trefují do hrdinů za obrazovkami počítačů, když v songu "Nepriatel" řvou: "Niekto na úrovni nechcem až tak vel’a / Zaslúžim si kurva poriadneho nepriatela / Rozpútajte peklo v boji za lepší svet! / No najprv musíte vypnúť internet!" nebo zvedají prostředníček v "Uražanie hudby" směrem ke všem, kteří tvrdí, že je metal špatná muzika a ztělesněná urážka vkusu.
Sdělení je v podání Čad přímočaré. Pro hrubší slovo nejdou daleko, nepůsobí to ale samoúčelně. Když na povrch probublává frustrace, těžko se bude hovořit květnatou mluvou. Tahle deska nakopává, vytrhává z letargie, v níž se ledaskdo z nás plácá. Lví podíl na tom má i podařený, nabroušený zvuk, který má mocný tlak, zároveň se v něm ani neutápějí hudební detaily či velice srozumitelný řev Pišty Vandala.
Alba jako "Medvede" jsou potřeba - obzvláště v tak divné době, jako je tato. Jsou totiž vakcínou na to, co žádný Pfizer ani Moderna nevyřeší. Mohou totiž léčit duši, natáhnout na sebe část onoho hněvu, který se v nás střádá, a ulevit.
Komentáře