Daughter - Stereo Mind Game

Daughter si díky své smutné náladě a elegantnímu vokálu zpěvačky Eleny Tonry vysloužila srovnání se skupinami jako The xx nebo Florence And The Machine. "Stereo Mind Game" tak trochu připomíná její desku "If You Leave" z roku 2013. Je to album, které se zabývá spojením mezi zármutkem a láskou a je takřka dokonalé.

Kolekce začíná ponurým "Intrem". V ani ne minutovém ambientním kusu se na moment protne zvuk houslí s vokálním echem frontmanky. V tu chvíli má člověk pocit, že se vrací zpět do minulosti. Ale takoví jsou zkrátka Daughter. Jejich hudba má tendence v člověku vyvolávat takovou zvláštní, melancholickou nostalgii.

V následující "Be on Your Way" se mísí jemný beat s lehkými tóny houslí, které jako by zde znázorňovaly jakousi naději. Ta je ještě umocněná textem, ve kterém Tonra zpívá: "I will try and find you / Maybe we could reconstruct the scenе? / I have a feeling that we'll repеat this evening."

Trio ale ne vždy chce znít pesimisticky. Dokazuje to v únorovém singlu "Party", který se nese v duchu grunge a britpopu. Ty lehké kytarové tóny dávají vzpomenout na Placebo ještě z dob "36 Degrees". Dreampopová, svižnější "Dandelion" je pro změnu temnou Eleninou zpovědí o jejím domovu. "Neptune" zní, jako by byl odrazem té květiny na obalu alba. Zatímco první polovina songu působí úpěnlivě, v té druhé části zpěvačka přejde k osvobozujícímu sborovému refrénu: "Crowded enough, no light above / How could I not tear you apart?"

I ve "Swim Back" a "To Rage" se nadále spojuje emotivní lyrika se silným instrumentálním doprovodem v podobě smyčců a bicích. Trojice Elena Tonra, Igor Haefeli a Remi Aguilella tak zde dokazuje svou hudební všestrannost a je slyšet, že přesně ví, co dělá. Žádné přešlapy se nekonají. A to ani v beatové "Junkmail", která je vlastně spíše recitací s kytarou, k níž se znovu přidávají symfonické smyčce.

"Future Lover" je zahalená do zkreslených elektrických kytar na pomezí grunge. Následující "Isolation" trefně odráží svůj název - podpořena zezačátku kytarovou vybrnkávačkou působí tak trochu, jako byste se procházeli sami kdesi na vzdálené planetě. Právě díky ní ale poslech "Stereo Mind Game" neupadne do stereotypu.

Album uzavírá "Wish I Could Cross The Sea", která pod vším tím ambientním šumem teskně pohřbívá domácké nahrávky dětských hlasů, ale zároveň představuje jednoticí protipól k úvodním písním. Jako by Tonra kráčela od oceánu temnou ulicí a s každým jejím krokem zhasne jedna lampa. Její hlas se tak pozvolna rozplývá v atmosféře houslí, která nahání husí kůži. Vše se nakonec postupně vytratí do ticha a vy se musíte přesvědčit o tom, jestli skladba už opravdu skončila.

"Stereo Mind Game" je důkazem toho, že pandemie byla svým způsobem pro většinu umělců nezbytná. Daughter se totiž vrátili zpět v plné síle a nabití novou energií. Pokud o téhle britské trojici slyšíte úplně poprvé, pak je novinka výborným odrazovým můstkem k jejím dřívějším počinům. Je tu zřejmá její prvotní tvorba, současně je tu ale slyšet, že se kapela stále posouvá a vylepšuje svůj zvuk. Tahle deska letos jen těžko bude hledat konkurenci.]]>