Daughter - Not to Disappear

If You Leave byla v podstatě folková deska, na které zpěvačka Daughter Elena Tonra zněla, jako kdyby své skličující texty zpívala víc sama sobě než nám, její vnitřní monolog souzněl se subtilním zvukem. Hezké řečičky, ale určitě bychom za poslední roky napočítali řádku silnějších debutů. Na druhé desce už jsou Daughter výrazně sebevědomější, čemuž pomohl i nový producent Nicolas Vernhes (The War on Drugs, Animal Collective, Deerhunter). Všechno je rozmáchlejší, obtěžkané reverbem, dramatické ukolébavky střídají bouře ticha.

„Naučila jsem se žít s tím, že jsem smutný člověk,“ říká Elena, ročník 1990. Základním motivem textů jsou nesčetné variace na pocit osamělosti, ať už jste zavření sami v pokoji, nebo se tak cítíte ve společnosti jiných lidí. „What if I’m made of stone?“ ptá se Elena a celé album působí jako simulovaný rozhovor s někým, kdo bohužel neví, co konejšivého na její otázky odpovědět. Neschopnost radovat se z obyčejných věcí jako ostatní, citová vyprahlost. Není to ale deprese z časopisů, na kterou by stačilo koupit si něco hezkého na sebe nebo si dopřát něco dobrého do sebe, jde o to najít v sobě sílu vůbec vstát z postele a důvod, proč to udělat. Na nedávném koncertu v Bostonu se Elena několikrát rozbrečela, což mělo za následek i ohlasy typu: „Chodím si na koncerty odpočinout od problémů a užít si to. Tohle zažívat nechci.“ Slyším ptát se Mary C: „Tak ženský pláč vás děsí? A co kdyby se na pódiu rozplakal muž, ha?“

U životem rozbouřených žen zůstaňme. Asi je ještě brzo tvrdit, že se z Eleny stane PJ Harvey nebo Beth Gibbons nové generace, zatím víme jedno – zhroucení už dlouho neznělo tak sexy. Narodit se dřív, určitě by si rozuměla s básnířkou Vladimírou Čerepkovou. „Budeš utíkat, ale nohy se ti podlomí. Padneš, budeš lapat po dechu, ale dech se ti zastaví. Na své srdce nespoléhej. Tohle je smrt.“

Recenze vyšla v časopise Full Moon #58.