Dr. Dog - The Psychedelic Swamp

V roce 2001 Dr. Dog napsali a natočili svojí první desku – The Psychedelic Swamp. Kapela s tím, jak album dopadlo, nebyla nikdy spokojená. Za jejich oficiální debut se proto vždycky považoval až o rok starší Tootbrush. Po zatím poslední výborné desce B-Room (2013) vydali Dr. Dog loni živák a pak se trochu překvapivě rozhodli, že písně z The Psychedelic Swamp nahrají znovu, tak, jak si vždycky přáli, aby zněly. Dá se jim to věřit, dá se to brát i jako elegantní řešení tvůrčí krize – písničky jsou napsané, stačí si s nimi hrát ve studiu.

Když se o Dr. Dog na posledních několika deskách mluví jako o psychedelické kapele, je řeč spíše o takové té milé, snové psychedelii než o nějakém zběsilém hledání ve skrumáži obskurností. The Psychedelic Swamp neznamená vyloženě návrat k jejich lo-fi kořenům, ale Dr. Dog tu rozhodně více experimentují se zvukem přes všelijaké podivné ruchy a hlasy. Vysvětlení máme asi hledat v textu k Dead Record Player: „When I listen to my records, no matter what they are, they sound real good, but real weird.“

Dr. Dog i po letech působí jako kluci, se kterými každý rád zajde do baru. Všichni mají svojí srandovní přezdívku, vlastně neznám moc kapel, kde mi je sympatický úplně každý (zvlášť, když jich je jak psů). V tom nejlepším slova smyslu „kapela od vedle“. Jasně, nikdy se o nich nebude mluvit jako o někom, kdo výrazně ovlivnil žánr, ale to, co umí, dělají už druhou dekádu zatraceně dobře. Psychedelic Swamp, koncepční deska s vytřeštěným vypravěčem, který působí, jako kdyby právě požil meskalin, vám prostě nemůže neudělat radost. A mě mrzí snad jenom to, že je neuvidím letos v Barceloně. U moře a před Brianem Wilsonem s Pet Sounds, málokomu by tahle kombinace slušela víc. Tak alespoň jarní Berlín, rendezvous 19. dubna v Privatclubu?

Recenze vyšla v časopise Full Moon #58.