Floex - Zorya

„Když to máte celé vymyšlené, už se na tu práci potom těšíte. Už se můžete soustředit na detaily. Ono totiž pustit se do velké hudební formy, jako je opera nebo symfonie, to je jako když stavíte katedrálu.“ (skladatelka Sylvie Bodorová pro Pátek LN)

Problém s katedrálou je, že je pro dnešek jaksi předimenzovaná. A fenomén „práce jak na kostele“ se v hudbě nenosí už od 70’s art rocku. S jednou výjimkou, a tou byl boom vědeckosti IDM a žeň toho míň poslechového nu-jazzu na počátku tisíciletí.

Od komfortních nu-jazz či IDM funkzig prostor se zplnomocněním lo-fi, resp. zabstrahováním beatu, přesunul ideál od precizních „katedrál“ (Petr Parléř) k „zámku aspoň napůl v ruinách“ (André Breton). Jak do toho zapadá Floex, který celá nultá léta strávil v tvůrčím procesu, s výstupy pouze soundtrackovými?

Svět Machinaria, jedné z her, kterou Floex (pod občanským jménem) hudebně vybarvil, je z půlky vybásněná ruina, z té druhé, hravější, je jako temnější vize Břetislava Pojara. To vše s puncem vypiplané enfant terrible. „Poštmistr Cheval snášel 30 let kameny, aby postavil palác svých snů bez jakékoli užitečné funkce, zcela mimo dobovou kulturu, kam ho dohnala výbušná pýcha.“

Floexovi se vyčítá určitá poplatnost době. S vědomím trendových rámců se nabízí, že klavírní riffy a klarinetové vyhrávky jsou jen relikt downtempa. Chybí mu zmiňovaná patina, a sice poutavost recyklovaných origami zástupců labelu Fonal (např. spřízněnému Dikolsonovi se to technologicky daří o poznání líp). Zbroušené hrany v zájmu přístupnější hravosti a výpravnějších gradací jsou ale Floexovým trademarkem, pokud považujeme za bernou minci Pocustone. Ony rozvolněnější, nepřístupnější polohy prozkoumal právě v soundtrackové tvorbě pro PC hry studia Amanita Design.

Pod hlavičkou Floex obrací pozornost zpět k vyprávění příběhů v designových sedacích soupravách. Kořeny jsou jednoznačně přiznané. Šerosvitná Blow Up upomene na Jaga Jazzist, když ještě netančili na Zappově hrobě: táhlé, charakteristicky artikulované dechy jako Michal Šeps na dojezdu. Floex se skutečně nestydí za svou vyhranost, náročnost melodií je přesně to, co jej odlišuje od pachuti laciné elevator music a zároveň přibližuje k pestrosti a sebevědomí Ninja Tune či nedejbože Warpu. Ale Pojar, Trnka, Zeman a PPU velí pojmout chytlavé arpeggio akusticko-kutilsky. První liga současných beatů by zvolila tlak na analogové kraut plochy, Floex neztrácí dech(y).

Nadšení okolo Floexovy dvojky se nelze divit a je pravda, že Zorya je komplikovanější než Pocustone, ale zároveň má velkou dávku epicko-soundtrackového romantismu, aby mozek nemusel dávat bajpás srdci. Stačí si načrtnout Casanovu, neuvěřitelně vibrujícího klarinetovým svalem, pastelové barvy jsou tlačeny do pozadí ostřejší (leč tklivou) trubkou, k papíru patří pastelka, a abyste mohli malovat, nepotřebujete znát abecedu, Floex zachází s ornamentalistikou jako tělo s plícemi.

Okamžitě vás zaujme i dramaturgie alba, vyvažovaná až chemicky přesně. Nelze říct, že rychlejší a pomalejší skladby se míjejí v sympatické symbióze (naštěstí), spíš že Floex pečlivě dbá na to, aby emocionální tlak a chvějivé teplo melodií nezabilo pohádku jednostranným dobrem. Proto se může zdát, že po skladbě Petr Parléř album slábne a nenabízí to „pravé“ finále, Měcholup odkazuje k Pocustonovi a Zorya Polunochnaya jen tiše ševelí dojezdem něhy. Určující dojem k odkazované a budované vertikalitě znamená jediné: hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve (t)mě.

vyšlo ve Full Moonu #19 (zkráceno)