Foo Fighters - Medicine at Midnight

Loni uplynulo neuvěřitelných dvacet pět let od vydání bezejmenné debutové nahrávky Foo Fighters, kterou si celou sám natočil Dave Grohl. Tehdy určitě netušil, co se z jeho tehdy ještě víceméně sólového projektu vyklube. Teď ale střih, přetočte do února 2021 - stojí před vámi šestičlenná formace, která už roky funguje jako dobře našlapaná mašina. Grohl už dávno přerostl svůj stín bubeníka z Nirvany, jeho band dnes patří k nejpopulárnějším rockovým uskupením na světě. To výročí rozhodně stálo za pořádnou oslavu - chystala se jak nová deska, tak turné. Pak ale přišla pandemie a vše se začalo odsouvat a odkládat. Kdy se kapela opět vydá koncertovat, je zatím ve hvězdách, desáté studiovky "Medicine at Midnight" jsme se ale konečně dočkali.

Grohl již dlouho dopředu avizoval, že by album mělo trochu znít jako "Let's Dance" od Davida Bowieho. Jenže pokud by někdo čekal zásadní odklon od klasického zvuku, byl by zklamán. Foo Fighters totiž na "Medicine at Midnight" dokazují, že si našli svůj zvuk a postupy, z nichž vybočují jen výjimečně.

Stejně jako předchozí "Concrete and Gold" i novinku produkoval producent Greg Kurstin. Na tom ale vlastně ani moc nezáleží, neboť pánové vědí přesně, kam se chtějí ubírat. Je jedno, jestli natáčejí v garáži, objíždějí slavná americká studia nebo s nimi zpívá Justin Timberlake. Tahle parta má jasně čitelný rukopis a opravdu na tom nic nezmění ani nahrávání v údajně strašidelném domě, kde aktuální kolekce vznikala. Ona divná atmosféra ale nakonec zapříčinila, že "Medicine at Midnight" je v diskografii Foos zatím nejkratším počinem (prý z toho domu chtěli co nejdřív vypadnout).

Písniček nakonec stihli natočit pouze devět, a i když se zásadně nikam neposouvají, neznamená to, že by nebavili (i když řeči o vyloženě párty desce jsou taky trochu přehnané). Foo Fighters jsou v dnešní době především stadiónovou atrakcí - tam jim to šlape a dokážou pobavit. Přesto hned několik čerstvých položek má na to se vtěsnat do hity nabitého setlistu.

K těm nejvýraznějším kusům patří úvodní "Making A Fire", ve kterém si popěvek "na na na" s kapelou vystřihla Grohlova čtrnáctiletá dcera Violet a který má přesně ten hitový potenciál, na jaký jsme u skupiny zvyklý. Celkem se také povedla "Holding Poision" - i když si hodně vypůjčuje ze starší "Dear Rosemary" (akordy, struktura), energie tady funguje o chlup lépe.

Na albu se najde i pár momentů, v nichž se Foos snaží tu svoji formulku posouvat trochu dál. V prvé řadě je tady titulní skladba, v níž se Grohl stylizuje do Bowieho a částečně se inspiruje ve zvuku Talking Heads nebo Roxy Music. Muzikantům se do songu překvapivě daří vkusně zakomponovat skoro až taneční rytmiku (ač stále v rámci jejich hry).

Trochu jiný je i "Cloudspotter", v němž také figuruje doprovodný ženský vokál, který tvoří skvělý protipól ke frontmanovu zpěvu. Hudebně je to pak nářez posazený někde mezi sedmdesátkové Cheap Trick a devadesátkové Guns N' Roses, jemuž dominuje kravský zvon. A za zmínku ještě stojí "Chasing Birds", příjemná, skoro až psychedelická balada, v níž najdeme vliv Johna Lennona. Celkově působí jako příjemné osvěžení a posouvá Foo Fighters trochu k melodické tvorbě The Flaming Lips (když si malinko zapřeháníme).

Ale jsou to opravdu spíše jen pasáže, které toto dílo odlišují od jeho předchůdců. Kromě toho, že při skládání "Holding Poision" rockeři vlastně okopírovali "Dear Rosemary", píseň "Waiting On A War", vypuštěnou jako třetí singl, vystavěli na podobné šabloně jako kdysi například "Let It Die" (tedy na pomalém rozjezdu s gradujícím závěrem), vlastně nepřinesli nic nového. "No Son of Mine" byla koncipována jako pocta Motörhead, ale výsledek zní jako vcelku podařený cover "Ace Of Spades". Nic víc, nic míň.

Jenže Foo Fighters nemusejí dnes již nikomu nic dokazovat. Hitů mají požehnaně, a když k nim jednou za pár let nějaký přidají, bude jim to stačit. Nejeden fanoušek pak se slzou v oku vzpomíná, když před deseti lety kapela na "Wasting Light" dokázala, že má na to natočit album plné silného materiálu. Od té doby se jí to zatím nepodařilo. Otázkou je, jestli si s tím pánové ještě vůbec někdy budou lámat hlavu. Svůj okruh příznivců už dávno mají a o nové bojovat nemusejí. A to je i poselství "Medicine at Midnight" - skalní fanoušky totiž tahle deska rozhodně potěší.