Franz Ferdinand - Franz Ferdinand

Z nedohledného mračna nových kytarových spolků, které se vyrojily po úspěchu The Strokes, jich samozřejmě sítem historie a originality naprostá většina propadla a jen zlomek stál opravdu za pozornost. Skotští Franz Ferdinand přišli se svým debutem v době, kdy přesycenost x-tou vlnou kytarovek už začala rozežírat tu původní čerstvost jejich retro výdobytků. Dokázali ale přijít s něčím, co se šikovně vklínilo mezi ležérnost The Strokes, vypjatou klackovitost The Hives, garážovou zahuhlanost BRMC a bluesrocková stigmata The White Stripes. Vsadili především na zábavnost a tanečnost s lehkou příchutí dekadence. Poznávacím znamením kapely se staly neodolatelné rytmické groovy těžící z odkazu Talking Heads, Television nebo Gang of Four, občas zacházející až někam do zrockovatělého diska.

Start alba není ještě úplně oslňující, ale od trojky Take Me Out už je to jedna efektní pecka za druhou. Roztančená rytmika se signifikantní hi-hatkou, důmyslně propletené kytarové linky, chytlavé melodie, mladistvý elán. Alex Kapranos není omračující pěvec, ale svůj potenciál využívá s přehledem a výraz má zvládnutý. Přes zdánlivě bezstarostnou rozjásanost je tu přítomný i určitý melancholický prvek a ve zvuku kytar na nás občas jukne i kousek té postpunkové drsnosti.

Ani Franz Ferdinand nevymýšlí něco úplně nového. Štrachají se v minulosti, berou si, co se jim líbí, ale jejich přínos je v tom, že tu starou veteš umí poskládat zase o něco jiným způsobem, než jejich předchůdci. Tuhle "starou vlnu s novým obsahem" pak stačí jen přeleštit a zahrát tak, aby se tomu dalo věřit a aby to především bavilo. To zase tak jednoduché není a Franz Ferdinand se to daří na jedničku.