Gang Gang Dance - Eye Contact

Na začátku mé zamilované vězeňské šarády Mimo zákon bělovlasého poloboha Jima Jarmusche prohlásí ležérně se protahující černošská prostitutka na adresu svého pasáka (v podání saxofonového leguána Johna Lurieho) cosi jako: „Moje máma vždycky říkala, že Amerika je jako velký tavící kotlík. Přivedeš ho k varu a všechna špína vybublá na hladinu....“

Eklektický eintopf Gang Gang Dance se začal hřát na kamnech již někdy v roce 1993, kdy se ve Washingtonu D.C. potkal klávesák Brian DeGraw a bubeník Tim DeWitt a své hlukové tendence konejšili hraním ve formaci The Cranium. Na turné po zaplivaných klubech se seznámili se zpěvačkou Liz Bougatsos, která tehdy obrážela podobné destinace se skupinou Russia, a první tři přísady pozdějších Gang Gang Dance byly jisté. The Cranium se rozpadli a DeGraw s DeWittem se definitivně přesunuli do New Yorku, kde se prvně jmenovaný skamarádil s králem celuloidových švihlostí Harmonym Korinem. Společně s kytaristou Joshem Diamondem si vystřihli roličku v Harmonyho experimentálním projektu SSAB Songs. Tančící gang byl na světě.

Čtyřčlenná formace se upsala brooklynskému labelu The Social Registry, v roce 2004 vydala debut The Revival of the Shittest a jen o rok později album pravdy God’s Money. Chválu na ně slyšeli ze všech stran. Nemalý podíl na úspěchu jejich elektrifikované psychedelie měl nekompromisní a ojedinělý vokální projev Liz Bougatsos; zpěvačka pomáhala hrdelními rapsodiemi a rapovitou deklamací osekat amorfní hlukové výlevy do ucelenějších a především poslouchatelnějších tvarů. Přísady jako grime, dubstep, dancehall, acid jazz, noise rock a etno koření z Karibiku dokázaly omámit i nejzmlsanější. Nos neohrnul ani kultovní přístav Warp a třetí album Saint Dymphna už vyšlo právě tam.

Po uši v hudbě Gang Gang Dance dostanete pocit, že si každý z kapely hraje „to svoje“. Společná výpověď jako by ani neexistovala – zvuk je tvořen zvláštní harmonií v disharmonii, součtem sonických snah všech aktérů maniakálního kolotoče. Bougatsos zní místy takřka nerozpoznatelně od kvičících syntezátorů, zvonivé kytary si často nezadají s cinkavými perkusemi. V postmoderním paradigmatu končí podle Jeana-Françoise Lyotarda koncept paradigmatu jako takového: jediný hlavní příběh, velký moderní román, se rozpadá na tisíce narativních odboček a celistvé sdělení je nahrazeno myriádou podtvarů a (ne)souvislostí.

Roztříštěná zvuková rovnice Gang Gang Dance přesto vychází kladně – a objemnou škatulku syntetického popu naplňují tančící gangsteři spíše než zapojením syntezátorů onou hegelovskou syntézou všech ruchů a melodií, kterými plní hudební nosiče. A že jich je jen malá část z celkového počtu: „Hodně toho ztopíme a máloco přepracujeme, na desku se dostane tak třetina našich výplodů.“ Připomínají tak harcovníky Animal Collective, kteří se snaží, aby elektronika zněla jako živé nástroje. A naopak.

Předposlední deska Saint Dymphna, pojmenovaná podle irské světice zavražděné svým otcem, pohanským náčelníkem, vykazovala přes nepřeberný výčet elektroeklektických vlivů sevřenější tvar než předchozí běsnění a skupina otočila do popovějších vod. No pain in pop – a v případě Gang Gang Dance to platí dvojnásob. Úbytek kakofonických manévrů jim svědčí a rádiová líbivost neznamená hitparádovou podbízivost. Gang Gang Dance jsou stále skupinou z experimentálnějšího okraje – s mentalitou blíže středu.

A tak je tomu i na nejnovější desce Eye Contact, která vyšla pod křídly renomovaného labelu 4AD. Dlouhé tři roky práce, místo DeWitta na postu bubeníka Jesse Lee, nahrávání v newyorském sklepení i kalifornské poušti a v mezičase vystoupení na ruské výletní lodi po boku kultovních Boredoms. Uslyšíte tam všechno. I can hear everything.

Oční kontakt ve čtyřdobém taktu. Taneční parket naplněný po okraj, ale i liduprázdné schodiště do zavřeného klubu Silenció. Aurální kosmické výlety ke hvězdám, grimeovým frázováním přetékající špína, i lesk deštivé brooklynské ulice. Pohled na poslední loď odplouvající z pláže plné emigrantů, i trosečníkův asketický ohníček, jemně praskající do ticha hvězd.

Úvodní jedenáctiminutová Glass Jar je džbán z barevných sklíček a sonický krasohled z paralelního vesmíru, kde jsou notové stupnice vzhůru nohama. Liz Bougatsos coby královna tisíce a jedné noci. Pohádka bez konce. Čínská čtvrť plná neznámých zvuků a vůní, které po rozednění přestanou existovat. Melodie jak z Magionu. Nebo z Vegy. Sebevražda Alana Vegy. Zabiják mysli. Fever Ray na výletě na Kubu. CocoRosie v rumunském pasťáku. Jedna, dvě, tři ležaté osmičky. Taneční horečka 2.0, dubstep s grácií, acid jazz bez jazzu. Tančící gang v roce 4 našeho letopočtu. GGD 4AD.

Se sluchátky na uších se tuze špatně píše. Dejte mi pokoj, nechte mě být. A svatý klid na tuhle desku, kterou protančím uvnitř na čtyři doby. A nezapomeňte doplňovat průběžně vodu do ledovače. Zavírám krám, beru si dovolenou místo volna, havajskou košili a počítač házím k ledu. Líp to napsat nedovedu.

vyšlo ve Full Moonu #16 (zkráceno)