Tata Bojs - V původním snění

Na jedenáctou řadovku Tata Bojs jsme si museli počkat téměř šest let. Odehrálo se mnohé, přesto "V původním snění" navazuje přesně tam, kde se album "Jedna nula" loučilo. Vítejte ve světě rozostřenosti a nejistot, ale nebojte, v optice této party nechybí naděje a po všech nástrahách nás čeká dobrý konec.Covid, dokumentární film "tata_bojs.doc" a další odbočky zapříčinily nejdelší prodlevu mezi studiovkami Tata Bojs. Navíc Juru Hradila v sestavil nahradil multitalent Matěj Belko - a nezůstalo jen u partů kláves. Možná příležitost zkusit jiné hudební cestičky, ale v případě zaběhlých rituálů kluků z Hanspaulky na ně až tak nedojde. Dá se říci, že "V původním snění" plynule navazuje na "Jedna nula", a to nejen proto, že nový materiál vznikal v době, kdy k předchozímu albu ještě probíhala koncertní šňůra.

Ale znáte to: když nepřímo dáte slib, že po loňském ípíčku "EP25" bude do roka a do dne nová deska, přeci jen vás to nějakým způsobem vybičuje. K dobru přičtěme i zpětné zjištění, že již tam umístěné skladby nakonec ve finální podobě tvoří pevnou kostru vyprávění a samotné chronologie - prostě skvěle zapadly. Dokonce na první dobrou vyvstane možné zjištění, že jde o ty nejsilnější položky. Ale toto zdání krásně klame, jak je u skupiny taky zvykem. "V původním snění" totiž potřebuje více času, až tehdy vyplavou všechny paralely a zvukové vychytávky.

V hlubším průzkumu přijdete na to, že se jedná o jejich asi nejvíce introspektivní kolekci témat, na které se ohlížejí nejenom do svého dětství. Idylka "Holandskýho kakaa" vykresluje snídaňová rána nad bábovkou a ve spěchu rozlitým kakaem, ale i možná nečekaná zjištění po klučičích probuzeních.

Zároveň k nim patří rovina současné reality - strach z přesahu možných dovedností umělé inteligence, i když jí v "Umělé" až andělský hlas dodá Sára Vondrášková z Never Sol. Novinka taktéž sleduje rozviklávání základů svobody slova ve "Slovní". U ní si možná povšimnete, že úvodní melodická linka zpomaleně evokuje nezaměnitelné klávesové intro "Save A Prayer" Duran Duran, které tolik zbožňuje třeba Mark Ronson.

Sice hned úvod patří filmařinou ovlivněné "Továrně na sny", která vznikla spojením dvou textů. Mardoša i Milan Cais každý psali na podobné téma, ale průnik přinesl dvojpohled na jednu věc: pozornost na sebe strhává hlavně ona osobní rovina. Svým způsobem se tento princip opakuje napříč celým počinem, kdy všeobecná zjištění doplňují osobní pocity, zkušenosti a povědomí.

Vzniká tak pestrost zkoumající sílu vzájemné komunikace a její absenci, prázdnotu i přeplněnost, víru, případně věrnost a její ztrátu v nepřítomnosti. To vše se na jednu stranu zjevuje v nejasnostech, rozostřenosti, jakési obrazné mlze, přesto se v konečném důsledku objevují ony optimisticky zaobalené konce. Pokud budete poslouchat jen na půl ucha, toto vše vám zcela určitě proklouzne.

Typické posouvání významu slov do jiných souvislostí se projevuje i v hudbě samotné. Rytmicky výraznější kusy střídají ty poklidnější, vyzrálejší, jež se nesou na vlně silných emocí. Biorytmické přemety, ať už ve zmíněné "Továrně na sny", "Bůh má problém" nebo songu "Nový člověk", procítěně stavějí na zaběhlé elektronice, která nemusí nikam přehnaně splašeně pospíchat, ale ponechají si jejich patrnou melodickou poetiku.

Pokud má dojít na nějaké hutnější hrábnutí do strun ("Třetí osoba" a "Chybí prázdno"), ani tyto chvíle se nikam nevytrácejí a mají zde stále pevné místo. Včetně umu Vládi Bára, jenž je již neodmyslitelně spojen s Tatáčí výrobní linkou a ve správný moment se dokáže udržet svého rukopisu.

Již několik let u nich lze vnímat patrný posun k popovějším vodám, kdy do sebe nechávají prosáknout okolní vlivy a inspirace. A i když ubírají z tempa, nevytrácí se kouzlo jejich písní. Ony hry v sobě stále mají klukovskou duši pro nacházení přístupů, jak se k tíženému výsledku dostat klidně i oklikou, odbočkou kamsi jinam.

Mardošovo dýdžejování a neustálé brouzdání a nadšení do světa hudby asi pravděpodobně taky stále přináší své cílené ovoce. Navíc nechce zůstat stát na jednom místě, a to ani se svými oblíbenci. Vše se proměňuje a s tím i Tata Bojs. Po svém. Ve své vlastní režii. Ve svém univerzu nejenom filmových políček, časoprostoru a obrazotvornosti skutečností okolo nich, okolo nás.

Když dozní krátká vsuvka na závěr "V původním snění" (dodatek k zmíněné "Továrně na sny") uvědomíte si, že se to vše krásně uzavřelo. Dílo se totiž postupně přetransformuje ve velmi celistvou nahrávku, jejíž propojence a svary se odhalují až mnohem později, než je u Tata Bojs obvyklé.

Možná už to ani není tolik sranda, všichni jaksi stárneme a proměňujeme se, ani tolik objevná alchymie s hudebními motivy a vychytávkami. Přesto to funguje a vtáhne. Jako průkazný materiál slouží živé provedení těchto skladeb: stačí zhasnout a nechat se unést do těchto snových paralel.