Mezigenerační konflikt je součástí generačního dialogu. Může spustit protestní vlnu absolutního nepochopení, nebo se může přetavit v něco, čemu se říká respekt. Zaprášené životní stereotypy mohou být inovovány, stejně tak nad nimi lze mávnout rukou. Pak zůstanou (vzhledem ke kontextu vzniku) stále platné, nebo je semelou kola času.
Jednašedesátiletý Gil Scott-Heron, pouliční básník, hrdý černý panter, jeden z těch, kteří ovlivnili počátky rapu, a legenda se všemi svými prokletími. Jamie Smith, řečený XX, jednadvacetiletý milovník současné klubové podoby dubstepu, vyznavač hudebního ticha a mentor současné ostrovní intimity. Mezigenerační dialog, při kterém by se mohl Jamie XX snadno zakoktat. Trapně jako Pitkin, nervózně jako britský král George „Bertie“ VI. Jamie se rozhodl remixérsky kontextualizovat Heronovo „comebackové“ album I’m New Here, které vyšlo minulý rok. Na jednu stranu si lze oddechnout, že byl tak soudný a nesáhl (nebo mu to nikdo nenabídl) na klasiky jako Pieces of a Man, Winter in America nebo kompilaci The Revolution Will Not Be Televized. I sebelepší remixové zpracování by jen těžko mohlo mít alibi vavřínů pro Heronovu generaci sedmdesátých let. Na druhou stranu mu fakt, že I’m New Here je skvělé album, které pomohlo Gilu Scottu-Heronovi najít nové fanoušky, práci vůbec neulehčil. Navíc zní zcela současně. Touto deskou se „černý Bob Dylan“ vrátil na hudební scénu po dlouhých šestnácti letech.
Od roku 2001 byl až... číst dále
Mezigenerační konflikt je součástí generačního dialogu. Může spustit protestní vlnu absolutního nepochopení, nebo se může přetavit v něco, čemu se říká respekt. Zaprášené životní stereotypy mohou být inovovány, stejně tak nad nimi lze mávnout rukou. Pak zůstanou (vzhledem ke kontextu vzniku) stále platné, nebo je semelou kola času.
Jednašedesátiletý Gil Scott-Heron, pouliční básník, hrdý černý panter, jeden z těch, kteří ovlivnili počátky rapu, a legenda se všemi svými prokletími. Jamie Smith, řečený XX, jednadvacetiletý milovník současné klubové podoby dubstepu, vyznavač hudebního ticha a mentor současné ostrovní intimity. Mezigenerační dialog, při kterém by se mohl Jamie XX snadno zakoktat. Trapně jako Pitkin, nervózně jako britský král George „Bertie“ VI. Jamie se rozhodl remixérsky kontextualizovat Heronovo „comebackové“ album I’m New Here, které vyšlo minulý rok. Na jednu stranu si lze oddechnout, že byl tak soudný a nesáhl (nebo mu to nikdo nenabídl) na klasiky jako Pieces of a Man, Winter in America nebo kompilaci The Revolution Will Not Be Televized. I sebelepší remixové zpracování by jen těžko mohlo mít alibi vavřínů pro Heronovu generaci sedmdesátých let. Na druhou stranu mu fakt, že I’m New Here je skvělé album, které pomohlo Gilu Scottu-Heronovi najít nové fanoušky, práci vůbec neulehčil. Navíc zní zcela současně. Touto deskou se „černý Bob Dylan“ vrátil na hudební scénu po dlouhých šestnácti letech.
Od roku 2001 byl až komicky pravidelně posílán do léčebných ústavů (kde mimo jiné zjistil, že je HIV pozitivní), nebo věznic. Při jednom takovém pobytu mu v roce 2005 poslal Richard Russell, majitel nezávislého labelu XL, dopis s nabídkou spolupráce na novém albu. Po jeho propuštění se začalo s prací. I’m New Here byla temná introspektivní zpověď stárnoucího muže, jenž svádí boj s ďáblem, bídou, starostmi. Temný, katarzní otčenáš. Trochu nechápu Russellovu motivaci oslovit mladého Jamieho Smithe, aby tuto nahrávku uvedl do londýnského dubstepového kotle. Jediný důvod, který mě napadá, je touha ukázat nadčasovost I’m New Here, i Gila Scotta-Herona. A to mu vyšlo.
Na albu We’re New Here byly použity i fragmenty z Heronových starších alb, jejichž užití si musel Jamie obhájit. Líbí se mi, že je z alba cítit posvátnost, s jakou ke skladbám přistupoval, a zároveň mladá britská nadrzlost.
Temnou rekapitulaci obav letitého Newyorčana posadil mezi mladé rezidenty londýnských klubů a při poslechu takové New York Is Killing Me jen těžko můžete odolat houpavé base a sebevědomým beatům, které vás ve vteřině pošlou pod klubové reflektory. Londýn promlouvá o nebezpečí New Yorku. A dělá to způsobem, ze kterého vám nakynou ramena. My Cloud jako by vypadla z katalogu labelu Brainfeeder; sleduje jejich vizi abstraktního hiphopu v jemnější a světlejší poloze. A aby bylo jasno, odkud Jamie XX vzal x-ka za svým jménem: závěrečná I’ll Take Care of You zní jako reedit nevydané skladby The xx, jeho domovské kapely.
Co se u mě nesetkalo s porozuměním, jsou „mezihry“. Na I’m New Here fungovaly jako krátké, básnické útvary, prohozené jen tak mimo řečí, měly kouzlo, které v projektu Jamieho Smithe marně hledám a v jeho klubových samplech působí spíše jako nedodělaná práce. Název celého projektu We’re New Here je z kategorie těch, které dopředu řeknou, o co kráčí. Oba jsou novými občany tohoto projektového světa. Gil Scott-Heron je vystavován fyzicky náročnému atestu londýnské subkultury, Jamie XX obhajuje pozici velmi nadějného producenta, která z něj udělala nejpoutavější postavu „zázračného“ projektu The xx. Jeho dubstepové chutě stoupají do podobných pater, kde se nyní vyhřívá lehce zmainstreamovaný projekt Magnetic Man, a obávám se, že je to hlavně Gil Scott-Heron, který je důvodem správně naředěné špíny. Proto jsem byl tak opatrný s pojmem „underground“. Mezi dubstepovou komunitou patří Magnetic Man k těm nejpopulárnějším, ale samotná přítomnost jejich debutu v oficiální distribuci Sony Music dává tušit, že zaměření bude mnohem širší.
(Pro Full Moon #11 - zkráceno.)
80.00%
76.25%
Komentáře