Green Day - American Idiot

Na takový návrat na výsluní, jaký se Green Day podařil s deskou American Idiot, asi sázel málokdo. Aby nějaké kapele ležel podruhé svět u nohou poté, co její kariéra nabrala zřetelně skomírající trajektorii, to není ve světě pop music právě obvyklý jev. Tenhle úspěch byl o to nepravděpodobnější, že ho jedni ze zakladatelů neopunku docílili s ryze koncepčním albem, regulérní rockovou operou. A už vůbec k neuvěření je, že jim zpod rukou nevzešel paskvil, ale dílo, které si ten enormní zájem skutečně zaslouží.

Green Day se podařilo udržet v jedné kleci a donutit ke spolupráci přímočarý rock'n'roll a "umění", dvě šelmy, které se jinak většinou bez milosti sežerou (hlavně ta druhá bývá hodně nenasytná bestie). Když pátrám v minulosti, kdo další se takovým výsledkem může pochlubit, nenacházím nikoho menšího než The Who, kteří vznik Amerického idiota taky opravdu inspirovali. Alba Tommy a Quadrophenia představují výšiny, kterých tahle deska sice úplně nedosáhla, ale už samotné srovnávání s nimi je pro Green Day velmi lichotivé. Jejich odkaz se nejvíc projevuje ve dvou rozsáhlých pětidílných skladbách Jesus of Suburbia a Homecoming, kde si kapela s nečekanou jistotou poradila s kompoziční rozmáchlostí aniž by ztratila svěží rockový drive.

Ostatní songy se už více drží tradičních struktur, ale ani tak nepůsobí dojmem normálního písňového alba, k němuž někdo zlomyslně přilepil dvě epické nabubřelosti. Naopak, celé to obdivuhodně drží pohromadě, písně jsou dostatečně různorodé, od sprintujících hitovek American Idiot nebo St.Jimmy přes hymnickou Are We the Waiting po vkusné balady Boulevard of Broken Dreams a Wake Me Up When September Ends. Navíc chytlavé melodické háčky a svěží aranžérské detaily tentokrát<a class="prolink" href="/artist/showArtist?id=6021"> Green Day</a> rozhazují opravdu plnými hrstmi, jako kdyby byli začínající dravou partou a ne mnohými odepsaným přežitkem kráčejícím k zapomnění.

Svůj relativně uhlazený sound sice nijak radikálně nezměnili, ale výzva udělat rockovou operu je evidentně nakopla a přinutila vyšťárat ze sebe všechnu invenci jaké byli schopni a neztratit při vší té promyšlenosti pořádně řízné rock'nrollové jádro. Nevěřím, že by se jim něco podobného mohlo ještě někdy podařit, ale už tímhle kouskem si zajistili když ne nesmrtelnost, tedy aspoň zasloužený respekt.