Jack White - Blunderbuss

Blunderbuss

Tracklist

  • 1. "Missing Pieces" 3:27
  • 2. "Sixteen Saltines" 2:37
  • 3. "Freedom at 21" 2:51
  • 4. "Love Interruption" 2:38
  • 5. "Blunderbuss" 3:06
  • 6. "Hypocritical Kiss" 2:50
  • 7. "Weep Themselves to Sleep" 4:19
  • 8. "I'm Shakin'" (Rudy Toombs) 3:00
  • 9. "Trash Tongue Talker" 3:20
  • 10. "Hip (Eponymous) Poor Boy" 3:03
  • 11. "I Guess I Should Go to Sleep" 2:37
  • 12. "On and On and On" 3:55
  • 13. "Take Me with You When You Go" 4:10

Průměr hodnocení

78.00 %
8 1 10 45
Vaše hodnocení: žádné

Poslední hodnocení

80 %
80 %

80 %
80 %

80 %
80 %

100 %
80 %

90 %
80 %

Dávno před vydáním své první sólové desky byl Jack White vyzdvižen na piedestal moderního rockového písničkářství jako jeho nejvzývanější spasitel. Zatím se až na výjimky prezentoval v týmu nebo duu, ale o síle a komplexitě jeho muzikantské osobnosti málokdo pochyboval. Po úspěchu The White Stripes, The Raconteurs a The Dead Weather byl vstup na sólovou dráhu očekávatelný a logický, spíš je s podivem, že to trvalo tak dlouho. Po definitivním odpískání spolupráce s Meg v roce 2011 nastala konečně ideální příležitost stanout před audiofilním národem s plackou, která nese pouze Jackovo jméno. Naplnila nemalá očekávání a vytřela nám zrak svou genialitou? V podstatě ano, ale určité výhrady k tak radikálnímu prohlášení by se našly.

Z mé strany jde spíš o výhrady z říše prchavých dojmů než o nějaké konkrétní výtky. Jack White odvedl po skladatelské, aranžérské i interpretační stránce bezchybnou práci, jen mám pocit, že především v úvodu alba je ta dokonalost malinko sterilní. White jakoby svazován odpovědností spíš vyplňuje šablony. Svoje vlastní a brilantní, ale předvídatelné. Jak jsem řekl, můj pocit je poněkud vágní, ale při opakovaném poslechu se dostavuje příliš pravidelně na to, abych ho mohl považovat za náhodu. Naštěstí ale netrvá dlouho a zhruba ve třetině desky postupně mizí. Do hry konečně vstupuje vášeň, spontaneita, překvapení. Písně Weep Themselves to Sleep, I'm Shakin', Hip (Eponymous) Poor Boy nebo závěrečná Take... číst dále

Autor:

Vydavatelství: Third Man Records  

Typ alba: řadové album

Rok vydání: 2012

Hodnocení autora: 80 %


Komentáře

23.08.2012 - 10:38  |  Reindeer

Přiznám se bez mučení: Ano, je to pravda, nikdy jsem nedoposlouchal alba The White Stripes do konce. Ani nevím proč, je to divný, já vím, ale je to prostě fakt... Jacka ale považuju za nejprogresivnějšího a největšího hudebníka, kterej teď chodí po naší malé, pěkné, modré (nikoli zelené...) planetě. Nebojme se to říci naplno a nalijme si čistého vína, chlapci a děvčata: před ním tu byli Frank Zappa a Miles Davis a ještě před nimi dlouho nic a Beethoven s Mozartem. Jack White má všechno: skvělej zpěvák, skvělej muzikant (dejte Jackovi jakoukoli věc a on vám na ní zahraje... viz sólo - na co vlastně? - ve "Weep Themselves to Sleep") a skvělej autor písní - no, řekněte mi, kdo zvládne vysmahnout 13 bezkonkurenčních skladeb jen tak mimochodem, protože se právě rozhodl, že současná scéna nestojí za nic, takže nás musí zachránit svou první (dlouho očekávanou...) sólovkou, z který slintaj blahem a brečej i ti nejtvětší tvrďáci (metalisty a pankáče nepočítám - když je největší ambicí hudebníka zahrát co nejvíc not v co nejmenším časovým úseku, tak by ho měli zakopat šest stop pod zem a čekat co se stane...) a ještě se potměšile směje, protože si z nás všech udělal tak trochu srandu? Jen Jack White. A jakej je vlastně Blunderbuss? Takovej, jako žádná jiná deska. Klenot, diamant vybroušenej tak, jak to jen jde a ještě o trochu víc. Pohladí, roztančí (rokenrol v "I'm Shakin', valčíček v " I Guess I Should Go to Sleep...), nastartuje, zdravě naštve, pobaví... Kdo neslyšel Blunderbuss, je buď hluchej, nebo totální hudební ignorant.

P.S. A ta grafika, design a videa...

23.07.2012 - 19:25  |  poleno

Zpočátku jsem novej počin pana J. W. přijímal ostražitě. Aniž bych byl bral the White Stripes jako dogma, který je "nesmrtelný", podezříval jsem pana J. W. z toho, že sólově se mu uši posluchačstva nebude dařit nadělat jako s Meg. (The Dead Weather je jiná kapitola) Kladl jsem si otázku: proč má sakra zapotřebí brát tmavej filtr a fotit se s havranem/supem/hrdličkou/Poem na rameni? V jedné z objektivních chvilek jsem si řekl ať to šňupe čert, že má každej právo na kouska temna. Když jsem viděl videoklip k Sixteen Saltines, bylo jasno, že pan J. W. po večerech prohání černýho oře a přitom se natáčí na "handku".

A teď, jak se to má s albem: Po úvodním nápalu J. sklouzává k reinkarnaci country,blues a padesátek. Nic, co by se nedalo očekávat. Smířil jsem se s tím, že notebook po pravici tohoto Američana nenajdeme. Spíš kytaru, efekt, lehký bicí (až na pár výjimek, které jsou naopak poměrně výživné), housle a klavír. Album se nesnaží přesvědčit technickými vychytávkami, ale syrovou poslušností. Žádný sólo sem, tady ne a támhle jo, anebo i tady a tam ne, ale nakonec uvidíme. Ne, tady se jede podle papíru, žádné dlouhé objížďky toho zaprášenýho města. Blunderbuss je starý kabát v nové reklamě. Tak mu dejte čas a neukvapujte se v závěrech...

A ještě něco, nepřipomíná vám začátek Hip (Eponymous) Poor Boy melodii z jedné české pohádkové klasiky, kterou jsme zásobeni o vánocích a občas i v létě?:)

27.04.2012 - 15:17  |  Rey

Jo, to já zase v Bílejch Proužkách jel slušně a jedu pořád. Koncert White Stripes v Arše jsem vypustil - proč, to vlastně dodnes nevím, nebyly prachy, nebo tak něco a ještě teď toho lituju - největší chyba mýho života, škoda hára. Pak přišli Raconteurs, Death Weather a Kills, vynikající produkce Jacka Whitea pro Wandu Jackson, prostě Jacka žeru a jo, přiznám to - jsem jeho zcela nekritickej a plně zaujatej fanoušek. Na Jacka ať mi nikdo nesahá. Miluju třeba jeho video z It Might Get Loud, když si staví na pastvině hlukostroj z vopršený fošny, reazvýho ohradního drátu a flašky od Coly. Ten člověk by dokázal nazvučit i hřebíky zatlučený do víka od rakve a zahrát vám na cestu poslední.

A teď Blunderbuss - považuju se za zcela prvního majitele prvního legálně koupenýho (a jako vždy totálně předraženýho) exempláře Blunderbuss(u) v našich zeměpisnejch šířkách - dneska ráno jsem ho na Václaváku cestou na "důležitý" a jako vždy "přelomový" jednání sestřelil a na to jednání pak kvůli tomu přišel pozdě. Tentokrát jsem byl ale zcela nad věcí - měl jsem přece Jacka v tašce a na triku stounovskej jazyk. Ať si říkali co chtěli, já s blaženým úsměvem idiota vyplazoval jazyk na triku a těšil se, až se vrátím do svýho kutlochu v Čárlítaunu (kde Evropu odděluje viadukt...)a Jacka si pustím. Takže když jsem se vrátil do kanclu, nejdřív jsem tou plackou zamával podobně postiženýmu kámošovi před nosem - ten se sebral a zmizel - asi vyrazil na Václavák pro druhej legálně koupenej exemplář a teď někde Jacka sjíždí. Pak jsem placku vybalil a přivoněl - sakra jo, joo, joooooo - voní pěkně, tak jak pořádná muzika vonět má - tohle tedy fakt miluju. Je zajímavý, že všechny moje voblíbený placky voněj stejně a navíc stejně voní vždycky i čerstvý číslo Fullmoonu, když ho najdu doma ve schránce - to tedy jen tak mimochodem. Fakt, nekecám, zkuste to - pořiďte si Fullmoon, abyste věděli jak má vonět ta správná muzika.

A co říct k Blunderbuss? No je to bomba. Je to Jack v konglomerátu všeho výše uvedenýho. Jack je prostě Jack.

PS: ten Berlín v červnu se tentokrát musí nějak nacvičit, jestli mi tedy jako rozumíte... Chybu s Bílejma Proužkama bych tentokrát opravdu nerad zopakoval.

26.04.2012 - 18:04  |  apx

Nikdy jsem nejela ve White Stripes, takze nedokazu porovnat s Jackovou "zlatou erou", ale tahle deska ma plno dobrejch napadu a - skutecni fanousci odpusti - je vtipna.

Audiotéka

line

na xplaylistu najdete

line

99350 alb

20804 kapel

8770 komentářů

3767 recenzí

13853 uživatelů

Recenze

line

Detroit Stories 60 %

Alice Cooper - Detroit Stories

Zalíbení Alice Coopera v časech dávno minulých není úplnou novinkou. V roce 2011 se vrátil s pokračováním legendární desky "Welcome 2 My...

Music 70 %

Sia - Music

"Stmívání", "Wonder Woman", "Padesát odstínů čehokoliv", "Velký Gatsby", "Dolittle", "My Little Pony" - to je jen slabý výčet filmů, kam...

Perfectly Preserved 70 %

Love and Death - Perfectly Preserved

Album vychází po osmi letech od debutu "Between Here & Lost" a devět od EP "Chemicals". Sestava se mezitím proměnila. Kromě Welche a kytaristy...

Ignorance 80 %

The Weather Station - Ignorance

"It kills me when I..." jako by v té nedokončené větě songu "Parking Lot" bylo koncentrované veškeré napětí, které Tamara Lindeman...

Medicine at Midnight 60 %

Foo Fighters - Medicine at Midnight

Loni uplynulo neuvěřitelných dvacet pět let od vydání bezejmenné debutové nahrávky Foo Fighters, kterou si celou sám natočil Dave Grohl....

Come Down Dawn 70 %

KLF - Come Down Dawn

Oproti původnímu vydání desky "Chill Out" provedli The KLF na aktuální verzi hned několik celkem zásadních změn. Předně nepoužili...

line
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace