John Cale - Slow Dazzle

Caleova zářivá série pokračuje. Na desce Slow Dazzle představuje další desítku výjimečných písní, které by se daly velmi přibližně označit jako inteligentní písničkářský rock, ale v případě tohoto Velšana určitě lépe neškatulkovat. K albu jako celku se dá při porovnání s předchozím Fear jen těžko něco dodat. Podobný sound (Cale si opět všechno produkoval sám), střídání baladičtějších i rockovějších poloh, tématická rozmanitost, temné podtóny ve zdánlivě idylických melodiích. Žádná nápadná změna kurzu, ale pořád první songwriterská třída.

Důležitou spojnicí mezi oběma deskami jsou Brian Eno a Phil Manzanera, kteří tu do aranží opět výrazně promlouvají, nemalý vklad tu má ale i Chris Thomas (housle, elektrický klavír), který Caleovi produkoval album Paris 1919. Na rytmické posty dosadil autor folkrockově zaměřené muzikanty Gerryho Conwaye (bicí) a Pata Donaldsona (basa), ale ráz jejich domovských hudebních pastvin se do Caleova stylu významněji nepromítl.

Z devíti autorských kousků se poněkud vymyká závěrečná skladba The Jeweler, jejíž text Cale jakoby nezúčastněně recituje do vibrujícího ambientního hukotu, jinak jde ale vesměs o zpěvné, melodicky výrazné písně. Tradičně nejtrvanlivějšími se staly hlavně pomalejší songy (Mr. Wilson, Taking It All Away, Darling I Need You, I'm Not The Loving Kind), nezaostávají ovšem ani ty ráznější. V nich nasazuje Cale o něco obhroublejší vokál, který v Dirty-Ass Rock 'N' Roll trochu připomíná nedůtklivost Lou Reeda a v Guts je už vyloženě naštvaný a jedovatý. Ovšem ten největší klenot alba - aniž by to nějak snižovalo Caleovu autorskou invenci – se skrývá v předělávce Elvisova megahitu Heartbreak Hotel. Původní, sexappealem nabitá verze se tu změnila v děsivou, skoro caveovskou litanii taženou plíživým riffem a v refrénech zažehávanou kvílivými zvukovými vlnami, extatickými sbory a Caleovým křikem.

Rocková písničkařina v podání Johna Calea je po zvukové i myšlenkové stránce esteticky vytříbená záležitost. Snad to je důvodem, proč jeho jinak docela konvenčně vystavěné písně nikdy - a Slow Dazzle není výjimkou – nekroužily vrchními patry hitparád. Měřítka jejich kvality ale samozřejmě leží jinde a jedním z nich je prověrka časem. Každý interpret má nějaký svůj zlatý fond, na jehož ukázky se na koncertech nejvíc čeká. Cale si ten svůj z velké části vybudoval právě v první polovině 70. let a dodnes neztratil přitažlivost a lesk.