John Congleton - Until the Horror Goes

Věřím subjektivnímu textu. Skrývat se za předpoklad, že lze estetický zážitek věrohodně opsat mimo sebe sama, je v lepším případě omyl, v horším lež. A hlavně – nedokážu psát o Johnu Congletonovi, aniž bych nepsal o Apačce. Někdejší šéf The Paper Chase, kapely posedlé mimo jiného smrtí, a někdejší šéfová časopisu, posedlého mimo jiného Paper Chase. Nepoznal bych je, nepoznat Apačku, a neposlouchal bych je, neztratit ji. Byli sice láska na první dobrou, ale láska neurotická, nejlépe dávkovaná po lžičkách. Roztěkané, neotřelými hudebními nápady napěchované písničky mi málokdy vydržely přes polovinu libovolné položky z diskografie, utnuté poťouchle nadepsanou Someday This Could All Be Yours, Vol. 1. Paradox skupiny, která nezní jako nic, co jste do té doby slyšeli, ale která jako by dokola skládala jediný – fantastický! – song.

Na výjimečné věci potřebujete výjimečnou výdrž. John Congleton jí musí mít na rozdávání: produkuje miliardu výborných desek a paralelně uplácal dlouze pěstěnou sólovku. Předzvěstí bylo pět let staré EP Dimples pod hlavičkou projektu The Nighty Nite, s geniálním hitem In My Hospital Gown, hymnou odepnutí se světu, který už neunesete.

In my hospital gown directing traffic somewhere downtown with the blood in my hair the blood seems to get everywhere

Ta píseň má všechno, čím si vás získá i novinka Until the Horror Goes. Hysterický klavír, úhybně manévrující basu a výrony katarze, se kterými si nejde nezpívat. Poplachovým synthem v úvodní Animal Rites se nenechte zviklat – tohle jsou Paper Chase, tohle je Congleton, tohle je muzika, na kterou se tancuje po koktejlu z prozacu, ibuprofenu a libovolného uměle slazeného tlamolepu, hlavně když ho najdete ve tři ráno uprostřed silnice.

Album má sotva čtyřicet minut a zdá se, že trvá tak dvacet. V ostrém tempu najednou nevadí, že se principál točí na místě. This is what we are/ and we will not be changed? Zase tu teče krev, zase se tu kupí těla a doktoři do nich skalpelem čmářou instrukce. Nehýbej se. Nasaď si zuby. A zůstaň se mnou, než ta hrůza zmizí. Congleton píše sugestivní texty, ale především je skvěle roubuje na nepřetržitý sled melodických i hlukových háčků, drásajících tím nejlepším možným způsobem, i když si třeba v posteli na násilí vůbec nepotrpíte. A tak když ve finále A Tale Told by an Idiot vynechá hudba a zůstane jen the writers keep writing/ the typewriter’s typing, zapomenete dýchat.

Z veršů na doslech automatického psaní bodají slogany, které by se neztratily nikde v repertoáru Paper Chase (give me your madness/ don’t give me your soul/ I want your body but/ I need to be alone), ale jindy vystačí s prostinkou melancholií. Your Temporary Custodian, na pěti minutách rozkročenou mezi klouzajícím skřípěním smyčců a vděčně zpěvným refrénem, zavírá nádherné outro, zcela výjimečně nevybízející k žádné umazané felčařině. Just let go, opakuje bývalý frontman kapely, které bystě věřili všechno, jenom ne smíření s realitou.

Že mě to zasáhlo? Jasně, že mě to zasáhlo. Jenže jsme teprve v první třetině desky a definitivní knockout číhá až na jejím konci. You Are Facing the Wrong Way táhne zvon a protože do něj Congleton sází obraty jako going down with the ship nebo I require a body bag, nelze v něm neslyšet umíráček – a přesně tím Until the Horror Goes zavírá, zvonem do nikam.

Byla řeč o fascinaci smrtí a od té už je to blok pěšky k cynismu, který mi překážel nejenom u Paper Chase. I Apačka byla cynik: svoje dobrodružství předznamenávala šibeničními narážkami, svoje vášně pragmatismem zklamání z lidí, kteří se jí nedokázali vyrovnat. Ale nikdy pod sazemi životní zkušenosti neututlala lásku k životu samotnému, lásku k lásce.

Just stay with me stay with me stay with me until the horror goes

Právě taková mi v jádru přijde současná hudba workoholika, o jehož kultovní kapele měla Apačka, cituji, „strašně vysoké mínění“. Vždycky budeme mít Congletona, říkám si teď do děsu bytí, ve kterém Jana neuslyší jeho novou, skvělou desku – a nenapíše k ní kapitálkami MILUJU.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #59.