Judas Priest - Invincible Shield

Legenda, jež vlastně nikdy neztratila své jméno - tedy snad kromě poněkud bledého období s Timem "Ripperem" Owensem za mikrofonem, který prostě Roba Halforda, jenž je podepsaný pod všemi zásadními počiny skupiny, nedokázal nahradit. Je to podobné jako u Iron Maiden - i oni mají období bez Bruce Dickinsona, i oni tak mají ve svém příběhu moment návratu ztraceného syna.

A i když se v tom na albech "Redeemer of Souls" a "Nostradamus" trochu plácali (jakkoliv i tam své momenty najdeme), se šest let starou studiovkou "Firepower" tehdy téměř padesátiletá kapela chytla druhý dech a podmanila si leckterý žánrový žebříček - a u nás na musicserveru obsadila dokonce dvacátou pozici. Mohlo to být rozloučení par excellence. Jenže tohle vyprávění se ještě neuzavřelo a je to dobře.

Sbírka "Invincible Shield" se nerodila zrovna snadno. Začala se natáčet v únoru 2020, do plánů ale vstoupila pandemie i rozsáhlé výroční turné. Těžkosti se nicméně podařilo překovat do díla, které překvapuje zejména lehkostí a svěžestí nápadů, jež tady parta veteránů, občerstvená energií o více než generaci mladšího kytarového střelce Richieho Faulknera a s oporou v prověřeném producentovi Andym Sneapovi, posluchačům předkládá.

Jidášové hned v gradujícím intru úvodní "Panic Attack" stlačí plynový pedál až na podlahu a po celou, docela velkorysou stopáž desky (52 minut v klasické, hodinu a tři minuty v deluxe edici), nepovolí. Příznivce zahrnují perfektně nazvučenou a zmasterovanou zvukovou hmotou, která neztrácí na čitelnosti a mnohovrstevnatosti. Žádné cinknutí na činel nebo zaskřípění struny se neztrácí.

Ta hutnost je oproti "Firepower", jež zní přece jen poněkud úžeji, výrazně větší. Spodek bicích Scotta Ravise a basy Iana Hilla neustále tlačí a nakopává, dvoukopákové nájezdy, které místy zaplouvají až do powermetalových vod či thrashe ("As God Is My Witness"), nenabízejí příliš prostoru k oddechu.

Tam, kde se na tempu přece jen trochu ubere, třeba v sabbathovské "Escape From Reality", hudba zase válcuje svou naléhavostí zvící energie rozjetého tanku, v tomto konkrétním případě navíc nenápadnou kytarou, jež připomene tikání nezastavitelného času.

Kytarově desku zřejmě táhne Faulkner, Glenn Tipton, který bojuje s Parkinsonovou chorobou, mu je ale zdatným souputníkem, zejména v dialogických sólech ("The Serpent and the King" nebo "Gates of Hell"), proplétajících se harmoniích (titulní "Invincible Shield") a riffových výměnách.

Rob Halford vždycky patřil k unikátním vokalistům. A navzdory sedmi křížkům na krku o schopnost vytočit svůj hlas do řezavých výšek nepřišel. Až se jeden diví, jak se to tomuhle metalovému bohu stále daří. Když se rozjede "The Serpent and the King", posluchači padá brada, u melodicky parádně vyklenutých stadionových refrénů v "Devil in Disguise" nebo "Sons of Thunder", kde v moderním hávu ožívá duch nestárnoucí "British Steel", se tají dech.

Zároveň tyhle ekvilibristiky nejsou jen cvičením z techniky metalového zpěvu. Halford nesklouzává k samoúčelnosti, nikdy nepřichází o výraz. Toho možná nechtěně na trůn posazeného metalového boha, kterého už po těch letech tíží jeho koruna, mu v největší rádiovce kolekce "Crown of Horns" lze uvěřit velmi snadno.

Podobných sebereflexivních momentů a metafor, v nichž jen obtížně nevidět sestavu samotnou a její fanoušky, je tu více. Nahrávkou na smeč návštěvníkům koncertů je čtyřverší v "Crown of Horns" "I'll call out to the world tonight / To raise your horns up high / I'm calling to the world tonight / To let your voices fly", jež si vyloženě říká o jejich zapojení.

V závěrečné "Giants on the Sky" (deluxe verze nabídne ještě o tři skladby více, neméně kvalitní) se pak legendy klaní legendám, když připomínají dědictví Lemmyho Kilmistera a Ronnieho Jamese Dia. Číst se to ale dá také jako rozloučení s příznivci a ujištění o vlastní nesmrtelnosti.

Ne že by si Judas Priest museli cokoliv dokazovat. "Invincible Shield" je samo o sobě skvěle vystavěné heavymetalové album, kterému ke kvalitám slavné jméno přispívá jen částečně. I pokud by bylo dílem nějaké bezejmenné formace, bylo by jasným nadprůměrem a počinem, o kterém by se v žánrových kruzích dozajista mluvilo. Další body přidává to, s jakou lehkostí tahle banda čelí přibývajícím létům.

Tihle veteráni totiž vůbec jako veteráni nehrají. Novinka je zachycuje ve skvělé formě. Roky zkušeností jsou neoddiskutovatelné, podařilo se je ale překovat do materiálu, který prakticky nemá slabého místa. A když už na ty slabší momenty - ve srovnání se zbytkem tracklistu - dojde, pořád je to prvotřídní materiál. "Invincible Shield" je perfektně vybroušený klenot, který bude v diskografii Jidášů zářit do daleka.