Judas Priest - Firepower

V roce 2010 oznámili Judas Priest koncertní šňůru "Epitaph", světové turné, které mělo utlumit jejich masové ježdění po světě. A když se pak nabízela myšlenka ukončit činnost souboru úplně, byli fanoušci této heavy metalové legendy zděšeni. Další direkt obdrželi po odchodu K. K. Downinga, kytaristy a zakládajícího člena, jehož však rychle zastoupil Richie Faulkner. Ten zmíněné turné společně s kapelou dojel a pak, trochu nečekaně, začali všichni práci na dalším albu. To vyšlo pod názvem "Redeemer of Soul" (2014) a bylo kritikou přijato lépe než předchozí "Nostradamus", přestože se jednalo o průměrný zářez do albové diskografie skupiny. Tenkrát by si asi už nikdo nevsadil, že kapela může vydat nový a navíc silný materiál.

První informace o tvorbě další studiovky prosákly na veřejnost v dubnu 2016. Rok nato už byli muzikanti ve studiu. Dle jejich vlastních slov byla práce na novince odlišná od tvorby předchozí nahrávky. Nečekejte tentokrát žádné experimenty s příběhovou linií ani třináctiminutové kompozice à la "Lochness". Kolekce přináší čtrnáct skladeb. Z pohledu heavy metalového alba je to slušná nálož a producenti Tom Allom a Andy Sneap si museli být dobře vědomi síly vydávaného materiálu. Téměř padesátiletá kovová legenda se totiž vybičovala k výkonu, který lze směle označit jako milníkový. Podobně tomu bylo i u alba "Painkiller".

Už od prvních tónů zní nahrávka velmi svěže, nenajdeme ani stopu po vyčpělosti nebo kopírování sama sebe. Podepsali snad Judas smlouvu s ďáblem? Hrají zde jak polití živou vodou. Mocný riff střídá druhý. Richie Faulkner solidně nahradil K. K.Downinga a s Glennem Tiptonem tvoří neochvějnou dvojici kulometčíků, kteří pálí od boku sóla a jednu vyhrávku za druhou. Refrény jsou napěchovány nosnými melodiemi, které mají hitový potenciál. Rob Halford své hlasivky nešetří a těžko uvěřit, že mu táhne téměř na sedmdesát. Skladatelsky je pryč určitá uniformita, kterou trpěl předchozí "Redeemer". Tam kompozice držely určitou až křečovitou linii, jako by se bály vystoupit z řady. Posluchači je servírována jedna pecka za druhou úderností pomyslného hromu. Vpřed se dere energie vskutku ohnivá, aniž by nějak šetřila toho, kdo sedí před reprosoustavami nebo má sluchátka právě na uších. Nutí posluchače být stále ve střehu a klouzat na elektrizujících blescích heavy metalové jízdy s volume pěkně doprava. To vše s velmi dobrým a čitelným zvukem, který své síly nabývá poslechem z vinylu, kde zejména vynikne zvonivá basa Iana Hilla.

Z pohledu inovace nepřináší kolekce asi nic nového. Nese veškeré léty zúročené atributy, na které byl posluchač zvyklý. Její síla je však někde jinde. Judas Priest vložili veškerou energii do hymnicky znějících melodií, které se valí jako tsunami už od prvních tónů. Dvojzápřah hlavního singlu v podobě titulky a následující "Lightning Strike" zaboří svým mocným úderem posluchače do sedačky. Nádech nedovolí ani "Evil Never Die", který svou valivou energií připomene nejlepší léta této kapely. "Children of the Sun" je skutečnou hymnou, a to se všemi pozitivními klišé, které k tomuto stylu patří. Než se poslouchající stačí vzpamatovat a uklidnit intrem ke kusu "Rising From Ruines" v podobě "Guardian", útočí na něj "Lone Wolf". Album ukončí poklidné "Sea of Red".

Možná by zde některé skladby asi být nemusely. Délka by byla ucházející i bez dvou tří písní zejména v závěru desky, které jsou jakousi výplní. Pravděpodobně by jim to více slušelo v deluxe vydáních. Pokud je však muzikanti a producenti pokládali za životaschopné, zdá se mi tento způsob vůči kupujícím upřímnější.

Kdo čekal album natočené z povinnosti, bude velmi příjemně překvapen, že nic takového z drážek nezní. Revoluce se sice nekoná, znalec hudby Judas Priest ale i tak dostane esenci toho nejlepšího, co kdy skupina vytvořila, a nový posluchač si poslechne moderně znějící heavymetalovou desku. "Firepower" není novým "Painkillerem", ale velmi se mu blíží, ať už energií nebo vystoupením z řady. Rozhodně je to nejlepší nahrávka kapely od roku 1990.